Čtyři knihy

V důsledku hladomoru, zimy a nemocí zemřelo během období nazývaného eufemisticky Tři roky nesnází (1959–1961) více než třicet milionů Číňanů. Čtyřicet procent obyvatelstva. Vcelku běžným jevem byl kanibalismus, součást stravy tvořily kůra stromů a jíl, jejichž pojídání často končilo střevní kolikou a poté smrtí. To všechno v důsledku fantazmagorických halucinací Mao Ce-tunga a dalších představitelů komunistické strany, kteří se rozhodli, že během patnácti let v rámci akce nazvané Velký skok vpřed dosáhnou hospodářské úrovně západních zemí. Namísto obdělávání polí se stavěly tavicí pece, v nichž se kvůli nedostatku rudy tavily hrnce, motyky, lopaty. Lesy v okolí vesnic byly vykáceny, úroda byla v důsledku lysenkovských experimentů mizivá, kritičtí intelektuálové byli zavíráni do převýchovných táborů nebo popravováni.

O těchto událostech vyprávějí Čtyři knihy Jen Lien-kchea. Každá z nich z jiné perspektivy, jiným jazykem a stylem, všechny se ale týkají téhož. Staré řečiště je jakousi oficiální kronikou převýchovného tábora, kde se děj odehrává. Dítě vypráví o osudu velitele tábora, Záznamy zločinců jsou práskačským hanopisem jednoho z vězňů na své kolegy a Nový mýtus o Sisyfovi filozofickou úvahou rámující celou knihu. Výsledkem je nebývale působivé literární podobenství.

Výmluvná je už symbolická charakteristika a rozmístění základních figur: převýchovnému táboru velí postava jménem Dítě. Pod jeho dohledem jsou vězněni Hudba, Náboženství, Učenec, Spisovatel a další postavy zastupující jiné druhy umění a věd. Aby je Dítě přinutilo spolupracovat, zavede pro ně infantilní hru odměn a trestů – za dobré chování a pracovní výsledky jeden červený kvítek, za pět kvítků červená pěticípá hvězda, za pět hvězd svoboda.

Je až úmorné, s jakou důsledností a detailností Jen líčí úsilí, ponižování a sebezapírání, k němuž jsou vězni donuceni. Aby získali jeden další červený kvítek, vzdají se nejprve svých knih, poté svojí důstojnosti a nakonec se mění ve fyzické trosky. Po několika stránkách už si čtenář přeje, aby autor své vyprávění zkrátil, zestručnil, než mu dojde, že to není možné. Že si musí alespoň symbolicky projít cestu posypanou červenými květy spolu s vězni, aby pocítil alespoň nepatrný náznak nedosažitelnosti a nemožnosti svobody symbolizované – jaký výsměch! – pěticípou hvězdou.

Hrůznost oněch událostí tu vystupuje z kontrastu alegorické a mytologické povahy příběhu a jeho reálné roviny. Když tu například Literatura umírá během pohlavního aktu, ke kterému svolila výměnou za pytlík vlčích bobů, protože jí hrozí smrt hladem, umírá před námi nejen literární postava, ale i Múza, bez níž už žádná kniha nikdy nevznikne. Zároveň jde o konkrétní ženu, která někoho miluje, doma na ni čekají děti, touží po svobodě. Podobně tak Dítě může být jen přezdívkou pro velitele, ale může být i skutečným dítětem – je útlocitný, zvláštním způsobem křehký, ale zároveň krutý a brutální, protože morální normy poslušně přejímá od nadřízených, k nimž vzhlíží jako k rodičovské autoritě a prahne po jejich pochvale. Zároveň však ztělesňuje i infantilitu čínského režimu se vší jeho iracionalitou, naivností a bestialitou.

Jen Lien-kche tak oficiální režimní verzi o historii Velkého skoku a Tří roků nesnází proměňuje v šílenou parodii. Absurdnost jeho příběhu přitom vyplývá paradoxně z důsledného realismu, z líčení krutých faktů. A čím je jeho román realističtější, tím je absurdnější, jak v doslovu ke knize pronikavě poznamenává překladatelka Jenova románu Zuzana Li. Symbolika postav a dějů tu pak má především zobecňující funkci.

Vrcholem knihy je ovšem Nový mýtus o Sisyfovi, filozofická úvaha, která celý příběh rámuje. Jen Lien-kche obrací starou řeckou báji doslova na hlavu. Srdce jeho hrdiny nenaplňuje trpkost viny jako v řecké verzi ani revolta jako u Camuse, ale naopak přijetí trestu, smíření. Sisyfos tak trest přesáhne a dostane se do stavu, kdy si jej užívá, kdy je šťastný. Ovšem jen dokud to bohové nezjistí a neuloží mu trest ještě horší – už netlačí svůj kámen nahoru, ale dolů z kopce, a to proti stejné gravitační síle. Nemůže si tedy odpočinout, protože i výstup na horu je namáhavý.

Přesto ale Sisyfos nad bohy vítězí, když i s tímto údělem se smíří a nachází v něm smysl a potěšení. Jde však skutečně o mýtus? Nebo o každodenní skutečnost, kterou naprostá většina Číňanů během Velkého skoku přijala za svou? Jenovo fascinující podobenství vyjevuje, že v podmínkách, kdy člověk umírá hlady, jeho jedinou vidinou už není svoboda, ale touha přežít.

Jen Lien-kche: Čtyři knihy
Přeložila Zuzana Li, Verzone, 308 stran