Editorial: Jsou tu a čekají

Vždy když nás opustí nějaká významná osobnost, objeví se v tisku a na sociálních sítích názory, že v Česku nastal konec autorit. Naposledy to napsaly Lidové noviny, když zemřel Zbyněk Hejda. Je to jen tradiční folklor, který můžeme sledovat od smrti Františka Palackého, nebo jsme se opravdu dostali „na dřeň“ a už není kde brát?

Zažíváme poměrně klidné a stabilní časy, což růstu autorit moc nepřeje. Dnes bereme za nezpochybnitelného velikána Václava Havla, ale jen pár měsíců před revolucí jej drtivá část společnosti vůbec neznala. Teprve dramatické události roku 1989 z něj udělaly osobnost velkého formátu a z jeho osobní historie se najednou stala historie zapsaná v učebnicích. Zrodila se autorita.

Tak výraznou osobnost v současnosti nepochybně nemáme (nebo se třeba právě teď narodila), ale tvrdit, že je tu po stránce inspirací a vzorůprázdno, také rozhodně nejde. Kdo ví, třeba zažíváme ideální čas, kdy se daří „lokálním“ autoritám, takže sice nedisponujeme veskrze pozitivní, avšak ani veskrze negativní osobností, k níž by celá společnost vzhlížela. Jak ukazují poslední výzkumy veřejného mínění, autoritou už přestává být v Česku i prezident, což je snad poprvé od roku 1918.

Podstatné možná je, jestli vůbec o živé autority stojíme, nebo jestli je chceme hledat pouze na hřbitově. Vždyť i vliv Václava Havla byl ke konci jeho života poměrně malý. Jakmile se dnes někdo začne aktivněji vyjadřovat k veřejnému dění, velmi brzy je znát, že nastává u lidí přesycení. Takhle chtěli mnozí poslouchat Tomáše Halíka, ale brzy zvedali při jeho přítomnosti znuděně obočí, později takhle média i jejich čtenáře fascinoval Tomáš Sedláček, ale přesycení nastalo znovu. Každá rodící se autorita je okamžitě doprovázena pokusem o její „demytizaci“, jako by to byl hlavní společenský úkol.

Není ale třeba naříkat, spíše si naopak cenit oněch lokálních autorit, které mnohdy zná malý okruh lidí, ale na jejich významu to nic neubírá. A když by pak přišla ona „velká“ chvíle, budeme je mít po ruce. Více o autoritách v článku Evy Mošpanové na str. 28–30.

V tomto čísle bych rád upozornil na dvě výjimečné reportáže ze zahraničí. První je od Tomáše Lindnera z Jordánska, ostrova klidu v bouřlivé části světa, kde se dnes nachází jeden z největších uprchlických táborů, a druhá je od Tomáše Brolíka z protestující Ukrajiny. Obě reportáže díky svižnému přestoupení z letadla na letadlo stihldoprovodit svými snímky náš fotograf Milan Jaroš.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, 

inspirativní čtení vám přeje,

Erik Tabery