Bosé nohy v obchoďáku

Do výročí pádu komunismu zbývá pár dní a mně se naskýtá jedinečná možnost zhlédnout v rámci akce pro studenty středních škol film Agnieszky Hollandové Hořící keř. Promítání všech tří dílů má proběhnout v kině, jež je součástí Obchodního centra Olympie Plzeň. Ústřední prostor obchodního centra je v 8.30 zaplněn studenty a pedagogy, sčítají se příchozí, kontroluje docházka. Stoupám si stranou tlačenice k dosud ještě zavřeným obchodům s občerstvením a těším se na film, který má připomenout zrůdnost kdysi nastupující normalizace.

Najednou na mě bez pozdravu vyhrkne jakýsi neznámý muž: „To nemůžete, prosím vás, co to má znamenat!? Přijde vám to normální, todle to?“

Podle vzezření a kabelů okolo uší usuzuji, že se jedná o člena ostrahy OC. Nechápu, o co jde, nejspíš se jedná o nějaký omyl.

„Proč jste bos?“ vyhrkne na mě silně nevlídným tónem. Okamžitě mi dochází, oč kráčí. A protože mám pro lidskou zvědavost pochopení, ochotně vysvětluji svůj vztah k matce zemi, zdravotní výhody i osobní postoj týkající se chůze bez bot.

„Nechte těch řečí a okamžitě se obujte! Porušujete řád OC!“ přeruší mě nekompromisně strážce pořádku v půlce věty.

Vysvětluji, že boty nevlastním. „Zajdu si teď jen do kina a už mě neuvidíte.“

„To nejde! Proč jste bos? Co když vás uvidí některý náš ředitel, co si pomyslí?“

To už se neubráním smíchu: „Vždyť to je absurdní. Mě opravdu nezajímá, co si kdo myslí, to je čistě jeho věc, tak jako je moje věc, jestli chodím, či nechodím bos.“ Ostraha se vzdaluje, žhaví vysílačku.

Po chvíli přistupuje, opět bez pozdravu, zamračený důchodce v tomtéž komickém kostýmu a s razancí mě vyzývá k opuštění OC. „Proč?“ „Protože jste porušil náš domovní řád! Okamžitě pojďte se mnou!“

Cítím se být obětí skryté kamery, nicméně stále s trpělivostí oponuji. „Nechte si ty blbý kecy!“ Muž hlásí do vysílačky jasné pokyny: „Volejte měšťáky, dělá problémy, má blbý kecy a klade odpor!“

Překvapen vývojem situace se přesouvám do prostoru pokladen, bohužel i se svým nechtěným osobním strážcem. Moje klidné bosé nohy v tuto chvíli zaměstnávají již tři členy ochranky včetně velitele směny.

Je jasné, že nebezpečnost mých nohou je větší, než se předpokládalo. V devět hodin ráno jsou tu k dispozici tři příslušníci městské policie (placení i z mých daní) k zajištění bosonohého muže. Jsem legitimován a znovu dotazován na své bosé nohy. Policisté to sice rovněž nechápou, ale zdá se, že oproti ostraze jsou o něco méně vzrušení vážností situace. Po opakovaných výzvách k opuštění prostoru se odvolávám na Listinu základních práv a svobod. Ptám se ostrahy, jak zní přesně onen zákaz chůze bez bot v domovním řádu OC a o který bod se jedná? Velitel ostrahy si myslí, že by mohlo jít o bod 10, ve kterém stojí, že vstup do OC je možný jen ve slušném oblečení. Policisté mi v rámci umravnění doporučují zakoupení bot, případně alespoň pantoflí, abych mohl v OC zůstat. Navrhuji ponožky. Dostává se mi odpovědi, že i pouhé ponožky jsou možné.

Ze svých práv ustoupit nehodlám a ponožky si nehodlám kupovat. Vstup do kina mi umožněn není. Situaci nehrotím a s šestičlennou eskortou v zádech odcházím z chrámu konzumu, abych si u dveří přečetl, že v Obchodním centru Olympie Plzeň je zakázáno nebýt zcela oblečen nebo být oblečen způsobem, který by urážel veřejnost. Má šokovaná žena, jež byla celé akci přítomna, vznáší dotaz, zda si nebudu muset příště před vstupem do kina ostříhat své dlouhé vlasy. Člen ostrahy seniorského věku má jasno: „Nechte si ty protikomunistický řeči!“

V kinosále se už začal promítat film o nesvobodě a zvůli moci a já klušu listopadovou mlhou vstříc světlým zítřkům čtvrtstoletí staré demokracie v Česku.