Polákům se líbí vaše marnivost a amorálnost

Vůbec první hraný film o Janu Palachovi a událostech, které po jeho činu následovaly, natočila až světově proslulá režisérka polského původu Agnieszka Holland. V neděli měl první díl Hořícího keře premiéru v televizním programu HBO. „Na Palachově příběhu mě zajímala anatomie normalizace. Jak se smyčka pomalu utahovala. Proč lidé rezignují a v jakém okamžiku se vytrácí energie k odporu,“ říká k tomu v našem rozhovoru režisérka.

V době Palachova činu jste v Praze studovala FAMU. Vzpomínáte si na chvíli, kdy jste se o události dozvěděla?

Když se to v lednu stalo, byla jsem po Vánocích ještě doma v Polsku a do Prahy jsem přijela těsně po pohřbu. Připadalo mi, jako by šlo o mého kolegu ze studií. A měli jsme k jeho činu vyloženě kladný postoj. Vnímali jsme to jako hrdinství a věřili jsme, že se něco změní. Velice brzy jsem ale pochopila, že to svým způsobem naopak urychlilo rezignaci.

Jak myslíte, že urychlilo?

Palach vyvolal veliké emotivní vzplanutí celého národa. Takovou skoro vlasteneckou exaltaci. A když opadla, lidé si najednou uvědomili, že jestli bojovat o svobodu znamená takovou oběť, tak oni nejsou ochotni ji položit. Když se měsíc poté upálil Jan Zajíc, nechtěl o tom už nikdo ani slyšet. Normalizace nastoupila nečekaně rychle. Lidé si uvědomili, že raději budou žít svůj malý konformní život.

Dozvěděla jste se při přípravě Hořícího keře něco, co změnilo váš pohled na celou událost? 

Palach napsal, že je součástí skupiny a že dostal číslo jedna. Myslela jsem si to až do chvíle, kdy jsem si přečetla scénář a další historické materiály, které to vyvracejí. Zhruba čtyřicet let jsem žila v představě, že to skutečně byla konspirace celé skupiny, a ne čin jednotlivce. Dokonce se tehdy říkalo, že jedna holka od nás ze školy má číslo dvě nebo tři a potom někdo z DAMU. A tak se to prostě bralo – jako naše věc.

Polské kultuře je heroismus vlastní. Byl Palachův čin pro vás něčím jiný než pro vaše české přátele?

Nezdá se mi. Palachův čin byl přijat jako čin jednoho z nás, jako našeho názorově spřízněného vrstevníka. My jsme se s ním ztotožňovali. A je pro mě velmi zajímavé, že dnes promlouvá znovu k mladým lidem, jako je Štěpán Hulík, autor scénáře. Palach je vyloženě polský hrdina. Jeho čin je jedinečný, extrémní, svým způsobem romantický, ale marný, aspoň pokud jde o momentální dopad.

V Hořícím keři je scéna, kdy se lidé v tramvaji nevraživě dívají na Palachovu maminku. Měnila se nálada ve společnosti tak rychle?

Víte, to je jakýsi ostych. Něco podobného jsem osobně viděla se Smrkovským. Nastoupil do tramvaje, byl už nejspíš nemocný, protože vypadal dost špatně. Muselo to být někdy na jaře nebo v létě 1969. Nikdo ho nepozdravil, žádný úsměv. Byla to taková zvláštní psychologická situace, kdy už lidé neměli chuť vyjádřit solidaritu.

Připomínal Palachův čin lidem jejich vlastní slabost?

To ano, určitě. Něco podobného jsem zažila i později kolem Charty 77. Mluvila jsem tehdy s jedním filmařem těsně po vzniku Charty a on mi vyprávěl, jak je z ní nadšený. Když jsem přijela znovu o několik měsíců později, pocítila jsem od toho samého člověka a dalších filmařů šílenou zlobu na Chartu. Pochopila jsem, že je to tím, že ze zbabělosti podepsali antichartu. Já to neodsuzuji. Někteří z nich nemohli točit a řekli si, že život je krátký. Museli z toho mít hrozně špatný pocit, protože jejich protivládní názory byly zřejmé. Zajímavé ovšem je, že jejich agrese nesměřovala proti vládě a partaji, ale proti chartistům, protože oni jim nastavili zrcadlo, do kterého se nechtěli podívat.