Návrat divočiny

Pohyb Českem může vytvářet dojem, že mezi Aší a Jablunkovem existuje něco jako ráj zvířat. Těch lesních tu člověk potká víc než v divokém, horském Rumunsku. Počty psů v domácnostech trhají rekordy a volných zvířat k adopci ve zdejších zoo už mnoho nezbývá. Je to celé ale spíš jako s obchody na maso nazvanými Ráj kuřat. Ráj to možná je, rozhodně však ne pro kuřata.

Počty lesní zvěře jsou promyšleně udržovány mysliveckými spolky na vysoké úrovni tak, aby měli myslivci pořád do čeho střílet. Šelmy jako konkurenti myslivecké zábavy jsou objektem permanentní informační kampaně, jak jsou životu nebezpečné, a když se v lese náhodou objeví zběhlá kráva, vyhlašuje policie poplach. Byť existují výjimky, například ne zcela neúspěšné pokusy o návrat rysa do volné přírody.

Tváří v tvář této nepříliš barvité situacije namístě uvítat nenápadnou zprávu Hospodářských novin z minulého týdne, že občanské sdružení Česká krajina vymyslelo a už skoro vyjednalo projekt návratu skutečně divoké fauny do českých zemí. Zmíněnému sdružení se povedlo dohodnout s armádou a státními úřady, že do opuštěných vojenských újezdů - třeba do Brd - začnou pomalu vypouštět divoké koně, zubry a pratury. Nejde o žádný experiment. V Nizozemsku se už od devadesátých let minulého století takhle osidlují rezervace zřízené v přímořských poldrech. I tam měli jedni strach, jestli chudáci zvířata přežijí zimu, jiní jestli nenatropí nějakou neplechu nebo někoho nezraní. Dnes jde o všeobecně uznávaný projekt návratu evropské divočiny.

Právě tohle sousloví je klíčové. Nemá jít o projekt primárně určený lidem, tedy jakési trochu víc lesní safari, kde máme mít možnost tahle zvířata pozorovat. Naopak zvířata, důsledně původní evropská, mají mít především právo a možnost dobře se před námischovat. I proto sdružení Česká krajina vybírá třeba koně druhu exmoorský pony, který se prý člověku vyhýbá.

Přesto mohou našinci s přesvědčením, že vše tady v hospodářsky zkultivované střední Evropě má být aspoň trochu k užitku lidí, zůstat v klidu. I tento umírněný návrat evropské divočiny se vlastně dělá hlavně kvůli lidem a péči o jejich přírodu. Jen efekt nezaregistrujeme našimi zažitými měřítky tak rychle, jak jsme zvyklí.