Tunel na tunel

Primátor Tomáš Hudeček sedí v křesle své pracovny politického šéfa Prahy a představuje si, jak mohla mít stavba tunelu Blanka lepší průběh a mohla být nejspíš i levnější, kdyby ji měl od začátku na starosti on. Do té představy se vžije natolik, že začne předvádět, co by řekl dodavatelům při vyjednávání podmínek a také úředníkům, kteří ty podmínky mají hlídat. Hledí na prázdné místo na sedačce a v rázném monologu mluví rozhodným hlasem k nepřítomným lidem. „Takhle to není možné,“ zakončí svůj part. Když jsou v hovoru na řadě „oni“, odvrátí zrak a parafrázuje, co by mu asi odvětili, a na prázdnou sedačku ho znovu upře, když přijde čas oponenty utřít. Světlovlasý třicátník v těsnémobleku jako by na chvíli zapomněl, že jen odpovídá na novinářskou otázku, zda se mohla monstrózní stavba odehrát s méně ostudným průběhem a koncem, a v imaginárním rozhovoru přesvědčivě triumfuje – městské peníze jsou v bezpečí a šestikilometrový tunel se může začít s klidem stavět.