Šest hodin, 552 pacientů

Zmateně zírám do stropu a po chvíli se natáhnu po telefonu: 4.03, dvanáct minut před budíkem. Hlavou se mi mihne myšlenka, že to zabalím, ale natáhnu kalhoty a za pár minut si to rázuju temným Rangúnem. Mám před sebou jeden z posledních dnů dokumentování barmské transformace pro Amnesty International ČR. V pět dorazím k budovám Free Funeral Services Society, kde zrovna končí nakládání ambulance a minibusu. Posádka – tři lékaři, dva zubaři, sestry, lékárníci, dobrovolníci, řidiči, celkem 31. Čeká nás pět hodin skákání po rozbitých cestách a čtyři stovky lidí v zapadlé vesnici na jihu Barmy, kde není téměř žádný přístup k lékařské péči. Při příjezdu už na nás čeká zástup od mimin po starce. Provizorní ordinace jsou zřízeny v klášteře u zlaté buddhistické pagody. Je jich osm, oddělené jsou dřevěnými deskami, mezi nimiž jsou na šňůrách pověšené fialové povlávající závěsy. Soukromí tedy v podstatě nulové, všude je spíše hučící dav a všeobjímající mumraj. Lidi nejdříve roztřídí v nedaleké masivní chatrči, pak čekají, až je přijme příslušný doktor, první na řadu jdou nejakutnější případy. Pacient je vyšetřen, dostane radu a předpis na léky. Lékaři mají tak pět minut na osobu. Proplétám se mezi změtí těl, jsou tu chromí, lidé s nádory velikosti tenisáku, kolabující žena se sepsí, holčička s nedovyvinutými končetinami… Některé nesou dovnitř na zádech příbuzní, jiní vypadají celkem zdravě. Je tu stařeček, o kterém rodina tvrdí, že je mu 111 let. Klidně sedí na vozíku a nevypadá, že ví, co se kolem něj děje. I kdyby mu bylo 80, je to zázrak v zemi s průměrnou délkou dožití 65 let. Starší mnich v šafránové róbě si stěžuje na třas v nohou a špatnou výslovnost. „Parkinson,“ říká mi doktor. U holčičky bez prstů kroutí hlavou: „Drogy v těhotenství, nejspíš.“ Matka má, stejně jako většina lidí, červené zuby od žvýkání betelu, asijské obdoby koky. Pobíhám tam a zpět, na všechny se povzbudivě usmívám, zdravím Mingalaba!, fotím. Opět přemýšlím, kde jsou etické hranice, a opakuju si svou mantru „je to pro dobrou věc“. Jedna z ambulancí odváží velmi obézní paní. I takové mohou být problémy rozvojového světa. V Barmě je teď stejný výskyt diabetu jako v nepoměrně bohatším Nizozemsku. To i díky všudypřítomnému a momentálně globálně diskutovanému palmovému cukru. Fascinuje mě zubařský koutek. Staří nebo mladí, zuby jdou ven. Dva zubaři se míhají na dvou metrech čtverečních nad pacienty v plastových židlích. Tempo je frenetické a stabilní, dvě minuty na zákrok. Rukavice a zuby končí v koši, instrumenty se vyvářejí v nerezové míse nad ohněm. „Nikdo nechce plomby. Pokud jim nevytrhnu zub, nemohli by doma říct, že byli u zubaře,“ směje se zubař, který točí kleštěmi jako kovboj s pistolí. Vyšetřím si 20 minut a obcházím vesnici. Elektrické vedení na bambusových tyčích, domy na kůlech z bambusu, střechy z bambusových plátů. Zázračný materiál. Vím, protože vlastním bambusové kolo. Lidé tu netrpí hladem, ale chudoba to je. Lidé se koupou v řece, perou v řece, pijí vodu z řeky a vyprazdňují se v řece. Proto tu probíhá předváděčka „Jak si z kbelíku, kamení, uhlí, písku a hadrů vyrobit filtr na vodu“. Přestože se některé státy rychle rozvíjejí, Barma je pořád nejchudší zemí regionu. Šedesát let vojenské diktatury, izolace a občanské války udělalo svoje. Je to jen dva roky, co se země otevřela světu, a bankomat najdete i ve svatyni. Jsou čtyři odpoledne a doktor na mě mává, že je doordinováno. Ukazuje mi papír s přeškrtanými čárkami. Pacientů nakonec bylo 552. Čekáme ještě, až se rozdělí léky posledním v řadě, tak si jdu s kluky zakopat s bambusovým kopačákem. V pět troubí na odjezd, vrací se monzun a začíná pršet. Přes horizont se nad palmami a rýžovými poli otevírá dokonalý půlkruh duhy. Třeba je na konci poklad.