Pro dobro mé (a Ukrajiny)

Pro Evropskou unii to byl špatný týden. Leckdo stále doufal, že ukrajinský prezident Viktor Janukovyč jen hraje hodně ošemetnou hru s cílem vymoci si u evropských politiků peněžní polštář proti ruské obchodní odvetě za podpis smlouvy o volném obchodním prostoru s Unií. Polský prezident Bronisław Komorowski se ještě ve čtvrtek na poslední chvíli pokusil Janukovyčovi ulehčit výrokem, že „propuštění Julije Tymošenkové není klíčovou otázkou ukrajinsko-evropských vztahů“. Ale už v pátek ráno na otázku, jak probíhala čtvrteční jednání, odpověděl polský ministr zahraničí Radek Sikorski lakonicky: „Neprobíhala.“

Účastníci vilniuského summitu se tedy museli již jen dívat, jak Janukovyč opouští summit, a asociační dohoda – klíčový dokument, který by váhající Ukrajinu těsněji přitáhl na evropskou oběžnou dráhu – zůstala nepodepsaná. „Dveře jsou stále otevřené,“ zachraňovala situaci německá kancléřka Angela Merkelová. Nicméně je jasné, že minulý týden evropský projekt východního partnerství uvázl na mělčině, navzdory úspěchu při jednáních s Moldavskem a Gruzií. Jediný muž, který ví, jak bude nejdůležitější geopolitická hra posledních deseti let pokračovat – a jestli vůbec –, je mlčící ukrajinský prezident Viktor Janukovyč.

Před a za čárou

Televize dokáže být nespravedlivá, ale tenkrát se střihač ukrajinské stanice TVi nejspíš nemýlil. V krátké reportáži o Janukovyčově účasti na summitu NATO loni v Chicagu ukrajinský prezident zvědavě a bez velkých okolků pokukoval po nedaleké americké delegaci v čele s Barackem Obamou nebo okouzleně sledoval pohledem záda odcházející německé kancléřky Merkelové, s níž se letmo mezi řečí pozdravil. Většinu času ale mezi hloučky klábosících politiků postával sám. Po ukrajinském internetu poté kolovala s velkým úspěchem reportáž pod názvem „Viktor na návštěvě“.

I po deseti letech v nejvyšších politických funkcích je ukrajinský prezident Viktor Janukovyč ve světě velké politiky spíš návštěvníkem než jeho suverénní součástí. Možná také proto, že rozdíl mezi jeho životním příběhem a minulostí evropských lídrů snad nemůže být větší.

Narodil se pět let po druhé světové válce ve stotisícovém Jenakijevu, nedaleko východoukrajinského Doněcku. „Jeho dětství, to nebyla žádná pískoviště, cukrová vata a barevné hračky,“ říká oficiální prezidentská biografie, „ale bolest a lidské utrpení.“ Zda byla raná léta ukrajinského prezidenta opravdu tak truchlivá, těžko dnes soudit, vyrůstal u své babičky (nesnesl se s macechou) ve čtvrti Pivnovka. Tam se také stal součástí stejnojmenného gangu a v sedmnácti letech se v jeho životě objevila první temná šmouha. Za účast na loupeži byl odsouzen na tři roky v pracovním táboře. Strávil tam jen půl roku: pro příkladné chování byl propuštěn na podmínku. To podle tehdejších odsouzenců znamenalo především příkladnou spolupráci s dozorci, jinými slovy donášení na spoluvězně.

Před soudem se ale zanedlouho ocitl znovu. V roce 1970 se Janukovyč zpovídal za středně těžké ublížení na zdraví a odseděl si dva roky. Vyšetřování případu se však nezvykle táhlo přes tři čtvrtě roku. „Dnes už nelze ověřit teorii, že původní, mnohem vážnější obvinění ze znásilnění prokuratura stáhla výměnou za spolupráci s KGB,“ říká ukrajinská novinářka Jana Viktorovičová, která Janukovyčovu kariéru sleduje. Nasvědčuje tomu tlustá čára, kterou se Janukovyčovi podařilo už v roce 1973 za svým předchozím životem udělat: dokončil si vzdělání, na „žádost pracujícího lidu“ měly být oba záznamy z jeho trestního rejstříku vymazány. A už o rok později prožil na poměry v tehdejším Sovětském svazu velmi nezvyklé dobrodružství: jako automechanik se zúčastnil Rallye Monte Carlo. Existují ale pádné důvody si myslet, že takhle příkladnou tlustou čáru ve skutečnosti narýsoval sám Janukovyč až mnohem později, když už byl u moci. Například pod dekretem, který Janukovyče očišťuje, je podepsán soudce, kterému však v roce 1973 bylo sedm let.

Od doby, kdy novináři tuhle nepatřičnost zjistili, jsou příslušné složky nedostupné. V roce 2010 nejvyšší ukrajinský prokurátor Alexandr Medvedko prohlásil, že Janukovyč byl v minulosti trestán v rozporu s právem, a prezident tak byl definitivně rehabilitován. Nejúplnější obraz však podle všeho nabízejí moskevské archivy: skutečnost, která v Janukovyčově budoucnosti bude ještě hrát významnou roli.

Na vrchol, na dno a zpátky

Od roku 1976 po následujících dvacet let pracuje jako šéf státních dopravních společností v Doněcku. Zdánlivě nezajímavé období má pro Janukovyčovu politickou kariéru klíčovou roli: gang Pivnovka vyměnil za lukrativnější a hlavně perspektivnější společnost. V osmdesátých a především devadesátých letech se stává součástí formující se „doněcké rodiny“, spletence zájmů a známostí mezi politiky a šéfy velmi výhodně – a zločinně – zprivatizovaných podniků, kterému vládne nejbohatší Ukrajinec, oligarcha Rinat Achmetov.

To Janukovyče v devadesátých letech vynáší v politické hierarchii rychle velmi vysoko. V roce 1997 se stává doněckým guvernérem a po pěti letech vlády nad klíčovým průmyslovým regionem ho tehdejší prezident Leonid Kučma jmenuje předsedou ukrajinské vlády – jako odměnu za to, že mu Doněčtí pomohli po prohraných volbách koupit poslance vítězné opozice.

„Volby, které nás čekají, budou asi nejšpinavější ze všech,“ prohlásil na začátku roku 2004 dosluhující prezident Kučma, a měl pravdu. S podporou oligarchy Achmetova Janukovyč postupně odstavil prezidentovu skupinu a jako premiér relativně úspěšné vlády (hospodářský růst za jeho vlády byl ročně přes deset procent) kandidoval v prezidentských volbách.

Tehdejší volby, jejich místy až směšná manipulace ze strany vlády (v některých východních okrscích dosahovala volební účast stodvaceti procent), oranžová revoluce (která se zrodila na protest proti falšování voleb) a následná ponižující prohra – podle spekulací Janukovyč uznal porážku až ve chvíli, kdy mu ruský prezident Putin kvůli stoupajícímu mezinárodnímu tlaku pohrozil zveřejněním archivních důkazů popsané temné minulosti – jsou dostatečně známou kapitolou.

Následující rok strávil v politickém opovržení, ale neschopnost nově zrozené oranžové koalice dosáhnout jakékoli dohody jemu a jeho Straně regionů nabídla cestu zpět k moci. Ve volbách v roce 2006 se Janukovyč opět stává silným premiérem a díky obratnosti a taktice, kterou slovenský analytik Alexander Duleba popisuje jako „peníze a jednu po hubě“, se mu postupně podařilo soustředit moc a důležité posty do rukou svých a svých spojenců. To dokonal v roce 2009, kdy v prezidentských volbách porazil Juliji Tymošenkovou. Premiérské místo obsadila jeho Strana regionů a Janukovyč mohl začít měnit Ukrajinu ke svému obrazu.

V pátek na daču

Když předminulý týden, doslova na poslední chvíli (asociační dohoda se připravovala několik let), Janukovyč ohlásil, že dohodu za Ukrajinu nepodepíše, média mluvila o „šoku“. Šok to ale nebyl, Janukovyč spíš jednal v řádu věcí. „Evropská unie se plete, když předpokládá, že Janukovyč je evropský politik, nebo aspoň prohnaný stratég,“ říká ukrajinský publicista Mykola Rjabčuk. „Jedná stejně jako v minulosti a politiku se učil v devadesátých letech – kdy se nehrálo na kompromis, ale na vítězství za každou cenu. Ve své podstatě je to pohodlný člověk, který v pátek odpoledne rychle odjíždí na svou daču. A pohodlnost umí být prohnaná, ale není dalekozraká. Stejně by měli Evropané hledět na Janukovyčova politická rozhodnutí.“

Podle evropských diplomatů, kteří se vyjednávání asociační dohody účastnili, byl Janukovyč pravděpodobně přece jen zaskočený přímočarostí a tvrdostí ruského útoku proti ukrajinské cestě do Evropy. A zároveň už Rusové ukázali, že se umějí „odvděčit“. Po Janukovyčově oznámení, že od podpisu smlouvy odstupuje, ruský úřad na ochranu spotřebitele (jeden z klíčových nástrojů Putinova obchodního nátlaku) oznámil, že ukrajinské sladkosti značky Roshen – oběť srpnové blokády – už jsou opět způsobilé pro export na ruský trh.

Téhle skutečnosti Janukovyč využil. Koncem minulého týdne již sice evropští lídři připouštěli, že na otázce propuštění – pravděpodobně nezákonně – vězněné expremiérky Julije Tymošenkové se jednání nezastaví. Na poslední chvíli vznesený požadavek finančního nahrazení předpokládané ruské obchodní blokády (ve výši stošedesáti miliard eur v průběhu dvaceti let) však nepřijali.

Janukovyčova evropská partie tedy nekončí. Cesta Ukrajiny do Evropy se zadrhla, ale ukrajinští oligarchové, základna Janukovyčovy moci, stále vidí budoucnost v Unii, ne v Rusku. Ukrajinský vývoz do Unie byl v loňském roce poprvé vyšší než do Ruska a třikrát větší a osmkrát bohatší evropský trh je pro ukrajinské byznysmeny lákavější cíl. „V tuhle chvíli si ukrajinští podnikatelé vybírají, do kterého světa chtějí patřit. Ohromné, většinou nezákonně získané bohatství už mají z devadesátých let,“ říká novinář Andrew Rettman, který se východní politikou zabývá. „Teď už je láká bezpečný prostor, ve kterém zákony a dohody platí. A to je Unie, ne Rusko.“ A k Evropě se ve výjimečné shodě s byznysmeny upíná i většina Ukrajinců, pro něž bližší vztahy s Evropou znamenají hlavně jedno: snazší přístup k vízům a k evropskému pracovnímu trhu.

Je ale otázka, jestli do Evropy chce i samotný prezident. Ve stejně komfortní situaci, jako jsou spřátelení oligarchové, totiž podle evropských diplomatů Janukovyč a jeho rodina ještě zdaleka nejsou. A cesta k rychlému zbohatnutí by se v případě uzavření dohody začala uzavírat: kvůli bezproblémovým obchodům s Unií by dodržování evropských právních standardů už zajištění byznysmeni pohlídali.

Za rok se na Ukrajině konají prezidentské volby a bez podpory oligarchů a představení alternativy pro tři čtvrtiny ukrajinských voličů, kteří do Evropy chtějí, je Janukovyč nevyhraje. Jediným myslitelným spojencem je Rusko. Nebylo by překvapení, kdyby se Janukovyč vydal touhle cestou. Vzhledem k tomu, jakým způsobem v posledních čtyřech letech upevňoval svou moc, mu totiž, pokud vyhraje opozice, jde o mnohem víc než o ztrátu pohodlí na oblíbené dače. A v případě dalších pěti let Janukovyčovy vlády, založené na ruských penězích, by se podle některých diplomatů evropská Ukrajina stala jen vzdálenou představou.