Benátky

Žádné město nelze vyčerpat pouhým průvodcem. V soupise slavností, památek a restaurací chybí cosi podstatného: střet člověka, místa a dějin, který vytváří charakteristickou formu existence jako takové. Málokde je to vidět tak zřetelně jako v Benátkách. Proniknout do města na laguně, to vyžaduje něco jiného než přehledně strukturovaný bedekr s barevnými záložkami – vyžaduje to esej, který se vlní jako voda v benátských kanálech odrážející drolivé fasády. O jeden takový se pokusil básník, prozaik a historik umění Josef Kroutvor. Svůj knižní esej Benátky vybavil podtitulem město kanálů, paláců, umění, kurtizán, karnevalů a koček. Ve výčtu by se ale dalo pokračovat: město zrcadel a masek, město iluzí, město lásky. A přitom: „Benátky nebyly zpočátku ničím jiným než seskupením několika rybářských osad a chatrčí z rákosí a proutí.“

Kroutvor jistě není první, kdo se do Benátek odvažuje s perem. Proslulý je esej Josifa Brodského Vodoznaky,z českých autorů lze připomenout Tomáše Mazala a jeho pět let staré „fragmenty z poznámek“, nazvané také Benátky. Umělců, kteří se k Benátkám vyjádřili, ať už slovem, obrazem či hudbou, je ve skutečnosti dlouhá řada. Jsou to sami slavní Benátčané jako Antonio Vivaldi, malíři Giorgione nebo Tintoretto, ale také nesčetní cizinci, mezi nimi lord Byron, Igor Stravinskij či Thomas Mann, kteří se nechali Benátkami očarovat.

Jich všech si je Kroutvor dobře vědom, podstatnou část knihy věnuje právě uměleckým otiskům města na dubových pilotech. Nejenže jde o vděčné téma, ale poukazuje to na podstatný rys města samého. Jeho skutečnost je převrstvena tolika zobrazeními, že téměř není možné přijet do Benátek, aniž bychom si je zároveň nepřivezli s sebou. Jako na všechna místa propadlá turismu se sem jezdí především za představou; a fotografuje se představa, co možná nejpřesnější.

Právě s touto zobecnělou představou si Kroutvor pohrává. Jednou ji poeticky rozvíjí, neboť i on je okouzleným benátským chodcem, jindy ji však naruší a připomene prozaické skutečnosti z historie: mnoho uměleckých děl se sem dostalo jako válečný lup, v roce 1516 zde vzniklo vůbec první ghetto a počet nevěstek na jednoho obyvatele po několik staletí dramaticky převyšoval evropský průměr. „Benátské úřady byly k prostituci velmi benevolentní, prodejná láska zajišťovala městu velký zdroj valut. Bystrý pozorovatel Montesquieu přímo tvrdil, že lehké ženy jsou nutností, neboť soustřeďují peníze a rozdělují národní důchod.“ Asi ne náhodou končí sláva kurtizán se slávou původního benátského umění a politickou suverenitou města – za Rakušanů už to prý nebyl žádný špás, ale samý předpis.

Autor v Benátkách sleduje rovněž českou stopu. „Ó Venezia, Venezia!“ poznamenal si znavený Karel Hynek Mácha do svého deníku, když po necelém měsíci putování spatřil siluetu města, a zopakoval to po něm i František Skála, který se v roce 1993 vydal pěšky na Benátské bienále výtvarného umění. Českou recepci Benátek výrazně ovlivnil Jan Zrzavý, který sem jezdil opakovaně a navázal kontakt s místními kapucíny, v jejichž vlastnictví je dosud na dvacet jeho pastelů. To mystifikátor Jaroslav Hašek v Benátkách nikdy nebyl, s chutí však popisuje páchnoucí město, v jehož kanálech plavou mrtvé kočky.

Text knihy je rozdělen do krátkých, často jen stránkových úseků, které vhodně obrážejí jistou přerývanost myšlení. Kroutvor píše v jednotlivých záznamech, přípisech, postřezích, zpracovává dílčí témata, tu jako bystrý pozorovatel, tu jako vzdělaný návštěvník, který ví, v jaké galerii visí ten či onen obraz. Nepokouší se o žádnou velkou teorii města; skládá mozaiku z mnoha úlomků, které by stejně tak mohly být seskupeny jinak. Trochu to připomíná kaleidoskop – kdyby se knihou dalo zatřást, vyvstanou zase jiné vzory a souvislosti mezi barevnými ploškami textu. Snad je to dáno i tím, že autor své Benátky nepsal v jednom tahu, ale postupně, jak se do města vracel a objevoval další a další průplavy a průchody mezi nashromážděným materiálem. Podobně jako v úvodu zmíněný průvodce ani Kroutvorův esej město rozhodně nevyčerpává. Ale jaksi se do něj vpravuje: Benátky se stávají příběhem, který lze číst nejen na cestě do Benátek.

Autor je redaktorem Hostu.

Josef Kroutvor: Benátky
Pulchra, 116 stran