Život začíná na Lampeduse

Když se minulý týden ve Středozemním moři utopila loď se čtyřmi sty uprchlíků na palubě, psali jsme tu, že další podobná neštěstí budou bohužel brzy následovat. Netrvalo to ani týden a došlo k historicky nejhorší utečenecké tragédii na hranicích Evropy. Odhady počtu obětí na lodi potopené nedaleko libyjských břehů zatím kolísají mezi 700 a 950 – jen pro srovnání, na slavném Titaniku se kdysi utopilo 1500 pasažérů. Doufejme, že i o plavbách utečenců ze Sýrie, Eritreje či ze Somálska budeme jednou mít romantické filmy, které nám pomohou vidět za počty obětí a škaredým slovem „uprchlík“ i konkrétní lidské osudy.

Evropa nyní vymýšlí správnou reakci. Je jasné, že současná azylová politika je špatná a že je neudržitelný i evropský přístup ke Středozemnímu moři. Příčinou prudkého nárůstu mrtvých v letošním roce je ukončení záchranné operace Mare nostrum, v jejímž rámci až do loňského podzimu utečence na přeplněných bárkách zachraňovala italská armáda. Rozpočet operace byl pro krizí postiženou Itálii poměrně vysoký a tamní vláda proto žádala EU o placení společné evropské záchranné operace.

Ostatní evropské země byly dosti lakomé, výsledkem čehož je velmi omezená operace Triton, která zachraňování uprchlíků nezvládá. U některých čtenářů se teď možná zvedne pobouření nad tím, proč by Evropa vůbec měla někoho zachraňovat. Na tomto místě jen uvedu, že většina středomořských uprchlíků pochází ze Sýrie a z Eritreje prchá před naprosto beznadějnou situací.

Ve své většině mají nárok na mezinárodní ochranu, k níž se Evropa zavázala a plavba, po moři je pro ně jediným způsobem, jak o tuto ochranu žádat. Také je nutné vyvrátit mýtus, že celý svět chce prchat do Evropy – naprostá většina uprchlíků zůstává v zemích sousedících s jejich domovy (Jordánsko, Turecko, Libanon, Etiopie, Súdán, Keňa). Tyto vesměs chudé státy nesou mnohem větší břímě uprchlické krize než bohatá a velká Evropa.

Hlavní problém současných českých diskuzí o uprchlících je, že se v nich úplně ztrácejí konkrétní lidé. Do Česka skoro žádní uprchlíci nepřicházejí, ve zdejší homogenní společnosti často s cizinci do kontaktu vůbec nepřijdeme - a například v debatách na sociálních sítích je to jasně vidět. O uprchlících se píše způsobem, jako by to ani nebyli „normální lidé“. Proto odemykáme reportáž, která byl mohla pomoci v překonávání tohoto stigmatu. Mapuje příběh jedné plavby do Evropy, kterou přežilo pět z osmdesáti uprchlíků. S kolegou Matějem Stránským jsme se pokusili přeživší najít a popsat jejich životy poté, co se do Evropy dostali. Cesta nás pak zavedla do Bonnu, do Bernu a do Říma.

Sedmnáct tisíc lidí se utopilo ve Středozemním moři za posledních dvacet let při pokusu přeplout načerno z Afriky do Evropy. Tři sta padesát obětí přibylo počátkem října, kdy další potopená pašerácká loď u ostrova Lampedusa přitáhla pozornost Evropanů k nekončící tragédii na jejich hranicích. Tady je příběh jedné moderní odysey za lepším životem.

Od břehu odrazili v noci. Osmdesát pasažérů se na sebe mačkalo na gumovém člunu úplně mlčky, aby nepřilákali pozornost pobřežní stráže. Každý se jen potichu modlil, ať cesta za novým životem v bájné Evropě proběhne v klidu. Od italské půdy je dělilo zhruba dvě stě kilometrů. Plavba tedy neměla trvat dlouho, a proto si cestující vezli zásoby jídla a pití na tři dny. Na palubě ani nebylo místo pro větší zavazadla, kdo si přinesl příliš mnoho věcí, ten je musel nechat ležet v Libyi.

„Pevnina se pořád a pořád neobjevovala,“ vzpomíná Bemnet (21) na druhý den plavby, „a nám náhle došel benzin.“ Z uprchlíků se stali trosečníci bezmocně unášení proudy Středozemního moře.

Přes den jejich kůži spalovalo ostré srpnové slunce, v noci se třásli zimou. Plakali, nahlas se modlili a křičeli a mávali na lodě, které každý den viděli na horizontu. Žádná pomoc ale nepřišla, posádky si jich buď nevšimly, nebo se rozhodly jejich potíže ignorovat. První člověk umřel po osmi dnech. V dalších dnech někteří umírali pomalu na člunu, jiní sebevražedným skokem do moře. „Museli jsme pít vlastní moč. Taky jsem v jednom záchvatu zoufalství skoro skočil do vody, ale jeden starší pán mi v tom zabránil,“ vypráví Bemnet.

Po dvou týdnech na moři trosečníky potkala rybářská loď. „Prosili jsme je o pomoc, ale hodili nám dolů z paluby jen dvacet litrů vody, nějaké jídlo a zas odpluli,“ říká Bemnet. „Voda nám dodala sílu a konečně jsme mohli vyhodit ze člunu několik zbylých zapáchajících mrtvých těl. Bylo to pět dní před naší záchranou.“

Tuto vzpomínku nejde ověřit, zdokumentovaná je plavba až od chvíle, kdy k šedému raftu v mezinárodních vodách připlula maltská pobřežní stráž. Vojáci přivezli pár kanystrů vody a paliva, nasměrovali bárku k Itálii a po zbytek plavby ji na svých radarech monitorovali. O den později, 20. srpna 2009, přistál gumový člun po více než dvaceti dnech na moři u břehů italského ostrova Lampedusa. Cestu přežilo pět z původních osmasedmdesáti uprchlíků, mezi nimi Bemnet Aron. Bylo mu tehdy sedmnáct let.

Střízlivé odhady

 „Na lodi zemřeli mí nejlepší kamarádi, pět kluků z naší vesnice jsem znal úplně odmalička. Umřel i pán, který se o mě po celou cestu z domova staral,“ vzpomíná Bemnet v kuchyni horského statku. Na stěnách se leskne starodávné dřevěné obložení, vzduch voní indickým kari a jen hustá mlha brání tomu úplně nejkrásnějšímu: výhledu na štíty švýcarských Alp a na hladinu Neuchatelského jezera v údolí. Vypadá to opravdu jako splněný evropský sen.

Bemnet má na sobě černobílé tričko s tváří herce Willa Smitha a s anglickým nápisem „Life is a joke“ (Život je vtip). „Je to moje druhá rodina,“ ukazuje drobný mládenec na své švýcarské hostitele a přidává si na talíř druhou porci rýže s vynikající, jemně pálivou omáčkou. Alpský statek patří manželům Grafovým, středoškolskému učiteli chemie Peterovi a právničce Denise, se kterými tady Bemnet tráví tři večery v týdnu. V polovině října odjela trojice dokonce na společnou dovolenou do Turecka.

Když se před dvěma lety poprvé potkali, spával Bemnet ve sklepní místnosti detenčního centra. Denise Grafová, odbornice na azylové právo, ho poznala, když pro Amnesty International mapovala podmínky v táborech, kam Švýcarsko umisťuje uprchlíky žádající o azyl. „Dala jsem se s ním do řeči a byl úplně na dně. Podle mě hrozilo, že se zabije,“ vzpomíná Denise. „Prostě mi ho bylo líto. Jeho kamarádi z tábora říkali, že v noci ze spánku vykřikuje jména známých, které ztratil při plavbě do Evropy.“ Denise rychle zařídila péči psychiatra a pobyt na klinice. Pomohla s žádostmi o azyl, který Bemnet nakonec letos v létě s přihlédnutím k psychickým problémům dostal.

Počátkem října vyprávěl mladý muž příběh své cesty do Evropy poprvé novinářům: vystupoval ve večerních zprávách švýcarské veřejnoprávní televize a krátce ho citoval web BBC. „Už dříve jsem se ho ptala, jestli o té plavbě nechce veřejně mluvit, ale odmítal to. Nechtěl se k traumatické minulosti vracet. Teď je na tom lépe, a proto svůj názor změnil,“ říká Denise.

Kromě lepšího vnitřního stavu mladého Afričana k vystoupení přimělo i to, že o jeho vzpomínky byl najednou zájem. 3. října se u břehů Lampedusy potopila loď plná podobných uprchlíků, jako byl svého času Bemnet, a tři sta padesát jich utonulo. Byla to největší samostatná tragédie ve zdejších vodách, kde se obvykle umírá neviditelně, v bezpočtu menších katastrof, o kterých se nikdo nikdy nedozví.

Střízlivé odhady agentury Frontex, která má v popisu práce dohled nad evropskými hranicemi, počítají se sedmnácti tisíci utonulých v minulých dvaceti letech. Říjnová katastrofa zájem o opomíjené dění na evropských hranicích oživila. Novináři začali houfně létat na Lampedusu a pracovníci neziskových sdružení byli náhle přehlceni telefonáty z médií. Vedle statistik o počtu mrtvých a fotografií přeplněných pašeráckých člunů se objevila i snaha zbavit středomořské běžence příkrovu anonymity. Nebrat je jako valící se masu, ale zjistit, kdo vlastně ti lidé jsou, jak a proč přicházejí. A co se děje s těmi, jimž se odyseu za lepším životem podaří přežít.

Proti žízni benzin

„Před útěkem jsem moc nepřemýšlel o tom, jak konkrétně bude můj život v Evropě vypadat. Věděl jsem jen, že tam musím odjet, že tam je šance začít znovu,“ říká Bemnet tiše u kuchyňského stolu. O životě doma a o příčinách svého útěku nechce příliš mluvit, bojí se o své příbuzné. Prchl z východoafrické Eritreje, stejně jako většina obětí říjnové tragédie u Lampedusy.

Podle statistik patří tato čtyřmilionová africká země momentálně mezi hlavní „výrobce“ uprchlíků – čtvrtina ze 32 tisíc lidí, kteří letos po moři dopluli do Itálie, pocházela právě z Eritreje. Může za to hlavně tvrdá vojna, kterou diktátorský režim počátkem tisíciletí zavedl. Pro chlapce i dívky začíná v posledním ročníku střední školy a může klidně skončit až po padesátce.

Délka služby je naprosto nahodilá, závisí na kontaktech a na libovůli velitelů. Vojáci hlídají hranice s nenáviděnou Etiopií, ale mění se také v otroky státu: zametají ulice, staví silnice, mosty, domy politických a armádních pohlavárů. Dostávají za to mizivý plat, nesmějí opustit zemi a musejí dodržovat přísnou disciplínu, za jejíž porušení následují tvrdé tresty. Spoustu mužů se podle svědectví příbuzných už z takzvané národní služby nevrátí. Vojáci proto dezertují a mladí lidé se – stejně jako před čtyřmi lety Bemnet – snaží ze země zmizet ještě před narukováním.

Z eritrejské beznaděje vedou jen dvě cesty. Jedna přes přísně střeženou hranici s Etiopií, kde dnes desítky tisíc Eritrejců čekají léta v uprchlických táborech, než na ně přijde řada s odletem do Spojených států nebo do Kanady, které odtud každým rokem přijímají několik tisíc běženců.

Bemnet zvolil méně hlídanou a frekventovanější hranici se Súdánem, kde však takové přesidlovací programy neexistují. Utečenci obvykle odjíždějí do hlavního města, kde ilegálně pracují. OSN jejich počet odhaduje na více než dvě stě tisíc a Súdánci si o nich často myslí to samé jako mnozí Evropané: že přicházejí jen za penězi a jsou pro zemi přítěž.

Diktátorský stát azyl neposkytuje a perspektivou uprchlíků je jen práce na černém trhu, jako skladníci na tržišti, řidiči taxíků, pouliční prodavači. Často několik let vydělávají na další cestu a současně čekají, jestli jim peníze pošlou příbuzní z Evropy nebo Ameriky. Další část jejich výpravy, putování přes Saharu, totiž stojí nejméně pět set dolarů. Odcházejí tam ti, kteří dokážou sehnat peníze a mají dost odvahy riskovat kvůli naději na lepší existenci úplně všechno. Je fakt, že většina z uprchlíků, kteří se plaví na lodích do Itálie, utíká před mimořádně krutými režimy a válkami: dvě třetiny tvoří běženci z Eritreje, Sýrie a Somálska.

Bemnet na pokračování cesty do Evropy dlouho čekat nemusel. „Pomohl mi starší soused z rodné vesnice, staral se o mě,“ říká jednoduchou angličtinou, kterou se naučil v eritrejské škole. Štědrost svého mentora dále nevysvětluje a je to jeden z momentů, kde se mladíkovo vyprávění ztrácí ve stejné mlze, která mezitím zahalila celý horský statek, v němž spolu hovoříme. Bemnet není zvyklý dlouze vyprávět, neumí vypíchnout zajímavé detaily a podat příběh tak, aby do sebe všechno zapadalo. Možná byl vždycky málomluvný, možná překonává stud a nedůvěru ve svém prvním dlouhém rozhovoru s novinářem. A možná mu jen brání, že nemůže vyprávět ve svém rodném jazyce.

„Lili nám do vody trochu benzinu. Jeho odporná chuť měla zajistit, že moc rychle nevypijeme zásoby,“ popisuje cestu s převaděči přes Saharu směrem k břehům Středozemního moře. „Trvalo to tři týdny. Chvíli nás vezli na náklaďáku, kde nás bylo namačkaných více než sto. Pak jsme někde zastavili a přeložili nás na spoustu menších aut. Kus cesty nás převáželi v cisterně, kde jinak bývá nafta. Nebyl tam vzduch, spoustu lidí zvracelo.“ Nakonec běženci úspěšně dojeli do Tripolisu. U libyjského pobřeží s převaděči spolupracují muži z Eritreje, jejichž telefonní čísla si uprchlíci předávají během cesty, a ti pak pomohou najít člun do Evropy. Mimo velké přístavy se v domluveném nočním čase setkají a za tmy a v tichu začíná nebezpečná poslední část cesty za lepším životem, za kterou se platí nejméně tisíc eur.

Je mezi vámi pilot?

„Museli si to poplést. Připluli ve špatném stavu, ale kdyby byli na moři skutečně tak dlouho, tak by neměli šanci přežít,“ citoval deník Times of Malta před čtyřmi lety lékaře, který čtveřici mužů a jednu dívku po připlutí k břehům Lampedusy viděl. Výpovědi přeživších se mírně lišily, těla desítek mrtvých se na otevřeném moři nikdy nepodařilo najít a nikdo ze zachráněných si například nedokázal vzpomenout na jméno rybářské lodi, která je nechala bez pomoci. Úřady proto přijímaly zprávu o tragické cestě člunu s nedůvěrou a do vyšetřování eventuální odpovědnosti se jim nechtělo.

Prakticky všechny tragédie uprchlických člunů ve Středozemním moři zůstávají utopené v podobné nejistotě. Lodě zmizí pod hladinou a nikdo už nezjišťuje, co se s nimi a s pasažéry přesně stalo. Gergishu Yohannesová to tak nechtěla nechat.

Elegantní čtyřicátnice bydlí v městečku Sankt Augustin nedaleko západoněmeckého Bonnu, v jednom z těch dvoupatrových, nenápadných upravených dvojdomků s malými zahrádkami, které tak dobře charakterizují středostavovské poválečné Německo. „Na tom člunu byl můj dvacetiletý bratr,“ říká perfektní němčinou. Během setkání jen tak mimoděk prohodí, že pětiletá holčička hrající si v kuchyni je dcerou mrtvého bratra. Zplodil ji na útěku v Súdánu, sedmnáctiletá matka se o ni nedokázala postarat a paní Yohannesová dívku adoptovala do Německa.

Také ona do Evropy přišla jako uprchlice. Před více než třiceti lety utíkala před dlouhou a brutální válkou za nezávislost, kvůli níž Eritreu v sedmdesátých a osmdesátých letech opustil přes milion lidí. „Bylo mi šestnáct, rodina mi sehnala pas s falešným jménem,“ vypráví. „Skoro všichni příbuzní tehdy postupně utekli. Já šla přes Arabský poloostrov, na německé ambasádě jsem požádala o pomoc a přiznala zfalšované dokumenty. Konzul mi na to falešné jméno dal vízum a poradil, ať to po příletu v klidu přiznám úřadům. Mohla jsem do Německa bezpečně odletět a nemusela riskovat život s nějakými překupníky. Cítila jsem tehdy velké pochopení, dnešním uprchlíkům úřady a lidé naopak vůbec nedůvěřují.“ V Německu se rychle naučila jazyk, dostudovala střední školu a provdala se pak za dalšího uprchlíka, se kterým dnes provozuje rodinnou softwarovou firmu. Nejstarší z jejích tří dětí se právě chystá na studium medicíny.

„Hned jsem věděla, že loď nedorazila do cíle a ztratila se na moři. Přes známé z eritrejské komunity jsem kontaktovala úřady na Maltě a volala Červený kříž, který měl zprávu předat italským úřadům,“ říká Gergishu, která chce od roku 2009 za každou cenu zjistit, proč se bloudící bárce s jejím bratrem na palubě nikdo nesnažil pomoci. Brzy po tragédii odletěla do Eritreje, Súdánu a uprchlických táborů v Etiopii a tři měsíce hledala příbuzné utonulých. „Mám tady dvě tlusté složky s fotografiemi a životními příběhy všech mrtvých. Byli mezi nimi středoškoláci, pilot, docentky na eritrejské univerzitě, pracovnice letiště.“

Složky ukázala sicilským státním zástupcům, kde podala žalobu na neznámého pachatele. Úřady ji ale odložily. Člun se dostal do potíží v mezinárodních vodách, za které italská pobřežní stráž není odpovědná. Statní zastupitelstvo nepochybuje o vysokém počtu obětí plavby, ale současně není prokázáno, že námořní úřady znaly přesnou polohu lodi v nesnázích, což by teprve vedlo k povinnosti zasáhnout. Středozemní moře je příliš velké na to, aby mohly najít jeden ztracený gumový člun bez konkrétních souřadnic. Uprchlíci s sebou při plavbě měli satelitní telefon a při prvních potížích volali příbuzným na Maltě. Není ale známé, zda ti při nahlášení problémů lodi uvedli i informace o její pozici. Brzy poté se baterie satelitního telefonu vybila a spojení s trosečníky už nešlo navázat.

Gergishu je stále v kontaktu s pěticí krajanů, kteří plavbu přežili. S novináři mluvit nechtějí, nevidí prý význam v dalším vyprávění svých traumatických zkušeností. Jediná přeživší dívka žije v Nizozemsku, kde už před nešťastnou plavbou žil její manžel. Dva muži jsou v Itálii, kde přes zimu přespávají ve squattech a v létě pracují za minimální mzdy na jihoitalských farmách. Čtvrtý z Itálie prchl do Frankfurtu a čeká na rozhodnutí, zda bude moci v Německu zůstat. „Teď se u Lampedusy utopil jeho strýc,“ říká o posledně jmenovaném Gergishu. „Nejlépe z té pětice se daří Bemnetovi. Dříve do telefonu často plakal, teď se z toho dostává. Měl štěstí, že potkal tu švýcarskou rodinu.“

V Římě na ulici

Bemnet po přistání u evropských břehů nejprve tři dny ležel v nemocnici na Lampeduse. „S doktory jsme se nedomluvili, zvlášť se o nás nikdo nestaral, žádný psycholog třeba nepřišel,“ vzpomíná. Byl pak převezen do detenčního tábora pro nezletilé přistěhovalce na Sicílii, učil se tam krátce kuchařem a čekal na vyřízení žádosti o azyl.

Nezletilí a žadatelé o politickou ochranu mají v Itálii výhodu: smějí zůstat v ubytovnách a chodit na jazykové kurzy. Jakmile jim úřady azyl udělí a oni oslaví osmnácté narozeniny, musejí do půl roku odejít a na rozdíl od jiných evropských zemí už žádnou podporu od státu nedostanou. Najít legální práci v Itálii je navíc pro žadatele o azyl i pro azylanty prakticky nemožné, podle jednoho výzkumu se to podaří jednomu z deseti. Ocitnou se tedy v podobné situaci, jako kdyby zůstali v Súdánu, jejich frustrace je ale o to větší, že si s Evropou spojovali naděje na nový život, za cestu zaplatili tisíce eur a v poušti a na moři riskovali život. Podle azylových pravidel se nemohou přestěhovat jinam do Evropy, kde by zaměstnání našli. Musejí zůstat v zemi, kam dorazili nejdříve, v Itálii.

Bemnet si zaplatil cestu vlakem do Říma. „Šel jsem do Selam Palace, tam chodí každý, kdo nemá místo na spaní. V táborech se o tom místě mluví, bydlí tam lidé s azylem, kteří nic nemají. Ráno vyjdou do města hledat nějakou práci nebo pro jídlo do charity a vývařoven pro bezdomovce. Večer se vracejí a spí na starých matracích nebo na kartonu.“

Tato prosklená bývalá budova univerzity leží na jihu metropole u dálniční výpadovky vedle obchodních center Obi a Carrefour. Před sedmi lety ji obsadili squatteři a azylanti z východní Afriky, kteří neměli kde spát. Podle studie Rady Evropy zde předloni bydlelo osm set lidí, letos jejich počet stoupl na dvanáct set.

Vstupní brankou prochází patnáctiletý středoškolák, fešáci v bílých košilích, zašpiněný kluk s delšími vousy a dredy. Všichni jsou z východní Afriky, přátelsky zdraví a občas se dávají do řeči. Vstup dovnitř ale možný není. „Nemusíme každému ukazovat, v jaké bídě tam žijeme,“ říká jeden z členů komise starších, která život ve squatu organizuje. Od stálých usedlíků vybírá komise nájemné, ze kterého platí vodu a elektřinu. „Ukazovali jsme to už novinářům, výzkumníkům a aktivistům, ale vůbec nic se nezměnilo. Takže předvádět se dál nemá smysl,“ uzavírá muž a je to jeho konečný verdikt.

Před vchodem si děti hrají fotbal, kus od nich chlapec v barevné teplákové soupravě opravuje televizi. Ze zdí čouhají desítky starých satelitových parabol. „Italové je před Vánocemi vyhazují a kupují nové. Dají se posbírat v ulicích nebo koupit za pět eur,“ vysvětluje jeden z kolemjdoucích exulantů.

„Bylo to přelidněné, jeden záchod na pár set lidí,“ vzpomíná Bemnet na život v italském squatu, ze kterého chtěl jako všichni jeho obyvatelé co nejrychleji vypadnout. Po měsíci se tedy sbalil a společně s jedním krajanem vyrazil do Švýcarska. „Zkusil jsem to, všichni to zkoušejí,“ říká. „Proniknout do Nizozemska, Německa, Skandinávie, někam na sever, kde se dá najít práce. I když dobře vědí, že šance je malá a že podle evropských zákonů budou nejspíš vráceni.“ Zpátky do římských ulic a squatů takto byli vyhoštěni dva přeživší z jeho plavby do Evropy i kamarád, se kterým do Švýcarska cestoval.

Farářův mobil

Náměstí svatého Petra je jako vždycky plné turistů, ale za katedrálou je klid. Procházejí se tu jen biskupové, faráři, vatikánští úředníci a bezpečnostní hlídky. V zasedací místnosti etiopské koleje visí nade dveřmi portrét papeže a na zdi obraz prvního černošského biskupa v Etiopii. Za vitrínami je vystavena typická východoafrická keramika a u velkého dřevěného stolu sedí páter Mussie Zerai (37), nejvýraznější osobnost evropské eritrejské komunity. Momentálně pobývá střídavě ve Švýcarsku, kde zodpovídá za eritrejské věřící, a v Itálii, kde se snaží lobbovat za reformu tamní přistěhovalecké politiky.

„Ten rozdíl je obrovský. Ve Švýcarsku nebo ve Skandinávii stát uprchlíkům v novém prostředí pomůže – s bydlením, s jazykovými kurzy, s vysvětlením toho, jak fungují úřady. V Itálii nic takového není a příčinou není nedostatek peněz. Stát to jen nebyl schopný zorganizovat,“ kritizuje farář, který má v těchto dnech nabitý program: bohoslužbu za zesnulé u Lampedusy, demonstraci před parlamentem v Římě, setkání s ministryní pro integraci, vyjednávání o přesunu rakví s utonulými k příbuzným do Afriky. Právě selháním italských úřadů vysvětlují politici z jiných evropských zemí, proč uprchlíky do Itálie pořád vracejí. Nepřichází jich totiž tolik (vloni 15 tisíc, letos zatím 32 tisíc), aby se o ně šedesátimilionová Itálie nedokázala postarat. „To je pravda,“ říká Zerai. „Ale tuhle přísnou důslednost pak odnášejí konkrétní lidé.“

Abbé Zerai, který do Itálie přišel jako uprchlík počátkem devadesátých let a díky pomoci rodiny se usadil a vystudoval vysokou školu, by nejradši, aby se Evropa k uprchlíkům chovala jako Amerika, tedy jako jednotný stát: „Když tam přes přesidlovací programy OSN přijdou uprchlíci, tak si mohou vybrat, kde budou žít. Jdou pochopitelně tam, kde mají příbuzné,  a ti jim pomůžou postavit se na vlastní nohy. To je nejosvědčenější způsob integrace, nejhorší je, když jste izolovaní.“

Páterovi zvoní mobil a on hned přechází do svého rodného jazyka. „Volal jeden krajan ze Švédska,“ říká potom. „Vybral peníze na pomoc sto padesáti uprchlíkům, kteří přežili tu poslední nehodu u Lampedusy. Chce přiletět a peníze předat.“ Zeraiovo číslo na mobil mají Eritrejci, kteří už dlouho žijí v Evropě, i ti, kteří o tom teprve sní. V libyjských vězeních pro uprchlíky je napsáno na zdech a vězni mu často volají, aby na pomoc poslal někoho z OSN nebo z lidskoprávních nevládek.

Zerai chce po Evropě tu stejnou věc jako různé nevládní organizace zabývající se migrací. „Měla by umožnit, aby se uprchlíci mohli ucházet o politický azyl, aniž by museli riskovat život při cestě na moři,“ říká a zmiňuje dvě možnosti, jak toho dosáhnout. Vydávat humanitární víza na ambasádách evropských států, která uprchlíkům umožní v bezpečí přiletět. Anebo zřídit na severu Afriky střediska, kde mohou běženci o azyl v Evropě požádat (severoafrické země mezinárodní konvence nepodepsaly a azyl neudělují). Evropské státy se těmto návrhům brání. Většina veřejnosti je proti příchodu dalších cizinců a politici se obávají, že liberálnější azylový systém bude zneužíván.

Pečovat a chránit

Bemnet nás vede do svého nového bytu. Je to pokoj o velikosti českých studentských kolejí, který si pronajímá v rodinném domku ve vilové čtvrti dvacetitisícového lázeňského městečka Yverdon. Nájem mu platí švýcarské úřady, ale pokoj našla Denise a Peter: majitelé bytů nechtějí černošské nájemce, protože mají kvůli části nigerijské komunity pověst dealerů drog. Švýcaři kvůli takovým zkušenostem v referendech zpřísňují pravidla pro uprchlíky, ačkoli jich v zemi žije poměrně málo, méně než sto tisíc.

Bemnet, silně věřící ortodoxní křesťan, si nad novou postel pověsil dva obrazy Panny Marie. „Teď se mi zas vrací ten sen o Evropě. Jen jsem ztratil hodně času,“ říká. Mluví už vcelku plynně francouzsky a jazyk dále studuje ve vládou placených kurzech. S Denise dělal různé zkušební testy, při nichž se projevilo špatné školství, kterým v Eritreji prošel. Je to typický osud uprchlíků z Eritreje: kromě vojny za sebou nemají skoro žádné zkušenosti a stěží najdou kvalifikovanou práci. Uklízejí ulice, pracují v restauracích a dalších špatně placených zaměstnáních. Zkušenost s minulou generací eritrejských uprchlíků však ukazuje, že jejich děti švýcarské vrstevníky ve školách rychle dohánějí.

Bemnet teď zkusí měsíční stáž v domově pro seniory. Pokud ho práce bude bavit, tak se v příštím létě přihlásí na kurz. Začne konečně svůj nový život. Jako pečovatel o stárnoucí Švýcary.