Když Kreml řekne ne

V bruselských kuloárech popisovali situaci z minulého týdne takto: bylo to jako v tenise, když se míček zachytí na pásce, poskakuje na ní a všichni trnou, na kterou stranu kurtu spadne. A nebyl to lecjaký zápas, bylo to finále grandslamu, v němž proti sobě hrály Evropská unie a Rusko. Tím míčkem byla Ukrajina a minulý pátek to vypadalo tak, že se právě překulil k Rusku.

Koncem tohoto týdne měla EU a Ukrajina na summitu ve Vilniusu podepsat léta připravovanou asociační dohodu, jež Ukrajinu přitáhne na evropský orbit, jinými slovy, odpoutá ji od Ruska. Šlo by o největší geopolitickou změnu od pádu železné opony, svým způsobem významnější, než bylo rozšíření EU o postkomunistické státy v roce 2004.

Není divu, že Rusko se změně brání zuby nehty. Ukrajina je pro něj klíčová země, bez níž nemá naději na to, aby se stalo strategickou velmocí rozkročenou mezi Evropou a Čínou. A jde také o historický nárok: koneckonců moderní Rusko vzniklo částečně i na půdorysu středověké Kyjevské Rusi.