Jiří Kratochvil nemůže nepsat. Novinka nazvaná Alfa Centauri je jeho devatenáctou prózou vydanou od roku 1990, přičemž ze šuplíku toho po převratu příliš nevyndal a k publikacím navíc musíme přičíst knihy esejů a soubor her. Obálka jeho novinky tentokrát nese v podtitulu označení romaneto, což je zjednodušeně řečeno rozsahově sevřená próza s tajemstvím, kterou do české literatury vnesl Jakub Arbes. Alfa Centauri pak náleží k jedné z nejjasnějších hvězd na noční obloze a v nejednom uměleckém díle již sehrála podstatnou, někdy přímo iniciační roli. Ovšem v Kratochvilově románu ani tajemství, ani oslnivá hvězda nejsou tahounem vyprávění. O hvězdě padne krátká zmínka, tajemství zde má funkci přiznávané hříčky. Motorem je vyprávění pro vyprávění.
Jazykově fenomenálně vybavený Tomáš, kterému ovšem stejně výtečně jde i malba, objeví v mrazivém ránu jednoho brněnského parku bezdomovce. Pozve jej domů, do své vily, kde žije s manželkou a nevlastním synem. Posléze vyjde najevo, že i bezdomovec disponuje mnoha více než nadprůměrnými schopnostmi, ačkoli o své vlastní minulosti neví nic, trpí amnézií. Tomáš s manželkou Evou mu tedy začnou říkat, inspirováni jeho tuláctvím, Charlie a snaží se mu navozovat situace, jež by mu pomohly rozvzpomenout se, kým vlastně je, odkud se v Brně vzal. A tenhle Charlie začne vyučovat jejich nevlastního syna Jonáše, k němuž Tomáš přišel dosti nevšedním způsobem (našel jej jako malé dítě v zavinovačce, přikurtované k sedačce prázdné tramvaje), a to ve francouzštině a písemnictví na úrovni, kterou není přehnané označit za univerzitní, ne-li vyšší, kdyby nějaká taková existovala.
Jak tedy patrno, konstelace postav a dějů je to nevšední, kratochvilovsky „vychytaná“. Celý ten chumel nevšedností ovšem nevede k tomu, že by čtenář byl napnut, co za tím vším vězí, kdo je to ten Charlie, zda náhodou není otcem Jonáše a tak podobně. Nejvíce čtenáře zajímá, co s tím Kratochvil provede, co ještě si vymyslí, jak se z toho „vylže“ – a to proto, že na způsob svého vyprávění a na fiktivnost onoho světa pisatel neustále upozorňuje, mění vypravěče, lebedí si ve fabulování.
Že je to všechno velmi splavné, virtuózní, jemně ironické, ale i velmi tělesné, krevnaté, to k tomuhle talentovanému tvůrci již tradičně patří. S čím tu však Kratochvil zachází, s tím také schází. Vyústění zvláštních brněnských dějů je sice barvité, jenže v podstatě tezovité a myšlenkově nezajímavé a zřejmě tomu ani nemohlo být jinak. A protože v pravém, původním slova smyslu u Alfa Centauri o romaneto nejde, nestane se příliš, když nyní obnažíme, kam se próza vyvine.
Vyjde najevo, že Jonáš a Charlie byli do současného Brna vrženi, považte, z Francouzské minulosti, aby se do ní pak zase vrátili – proto také z jihomoravské metropole náhle záhadně zmizeli. V té minulosti měli být nápomocni tomu, aby se dějiny vyvíjely jinak, než se pak vyvíjely. Aby francouzská revoluce, ta matka moderních krveprolití, nenastala, aby moderní evropské dějiny plynuly bez převratů, excesů, katastrof. Neptejte se ovšem na podrobnosti a neuvažujte moc nad logikou těchto časoprostorových hrátek, Kratochvil se propracovaným konceptem alternativních dějin a paralelního civilizačního vývoje také netrápí.
Při autorově fabulačním hračičkářství těžko něco z textu brát jako ryze věcnou a bernou minci, ale přece jen se o to pokusme. Kratochvil před závěrečným rozvinutím antirevoluční francouzské vlajky vystřihne v téměř memoárové tónině pro sebe typický odskok. V něm vypráví, jak v osmdesátých letech, když pracoval jako kotelník a ve volném čase se mořil se svým prvním rozsáhlým textem, Medvědím románem, měl za kolegu jistého pana Grüna, jehož památce Alfu Centauri také připsal. Grün za války několik let strávil v koncentráku a jeden jeho polský přítel mu předal námět na román – co by bylo, kdyby se Hitler nestal vůdcem, nýbrž malířem. Pan Grün příteli, který ovšem lágr nepřežil, slíbil, že takový román jednou napíše, ale nestalo se tak. A námět pak vnucoval v kotelně Kratochvilovi, který jej odmítl. Nyní se tedy, již coby zavedený a respektovaný spisovatel, v jakési laskavé vzpomínce na pana Grüna pokusil o volnou variaci pracující s motivem alternativní historie. Protože Jiří Kratochvil je téměř jistě nejzdatnější fabulátor současné české literatury, takovou variaci zkomponoval a coby řemeslný výkon je to možná hodné pozoru. Jenže Alfa Centauri zůstává právě jen u toho výkonu.
Autor je redaktorem Lidových novin.
Jiří Kratochvil: Alfa Centauri
Ilustrace Jan Pražan, Druhé město – Martin Reiner, 148 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
