V řemesle to není

Bůh Kronos se před salaší cpe vlastním dítětem a jeho nechutné hostině přihlížejí ožilé slaměné snopy. V roubené jizbě se v posteli proplétají dvě nestvůry, zatímco z kolíbky je už pozoruje roztékající se plod jejich vášně. Před dřevěným kostelíkem stojí šklebící se smrtka a z očního důlku jí vykukuje vyděšený chlapec uvězněný v prázdné lebce.

„Jádrem pohádek jsou existenciální depresivní věci a pro mě je poklad se k nim vracet. Je to lepší než špatně kopírovat západní trendy,“ komentuje tichým hlasem Jan Vytiska (28) své obrazy s narážkou na aktuální výtvarnou scénu, jež ve snaze být co nejvíce konceptuální takřka rezignovala na děj a tíhne k těžce uchopitelné abstrakci.