Fiktivní vesnice Tel Ilan je stejně jako zhruba dvacet skutečných dnešních izraelských vesnic dvakrát starší než Stát Izrael. Malebností si nezadá, jak se hrdě hlásá hned na prvních stránkách knihy, s Toskánskem. V buticích se prodává umění, víno a olivy a z Tel Avivu je to pro turisty autobusem jen kousek. Při jejím budování nikdo nevyhnal Araby a vlastenecká místní jména jako ulice Zakladatelů, park Pionýrů nebo park Památky padlých upomínají na někdejší budovatelský étos. Na povrchu dokonalá idyla. Jenže Scény z venkovského života Amose Oze (74), v nichž se o této vsi vypráví, nijak idylické nejsou.
Snad každý dům tu má pokud ne přímo gotickou zamčenou komnatu, tak náležitě pochmurný sklep, kde se něco skrývá – ve freudovsko-jungovském čtení zjevně neuskutečněné životy, sny, tužby a noční můry postav. Jsme ale v zemi izraelské, a tak automaticky naskočí také představy židovských podzemních úkrytů zbraní za britského mandátu nebo – o něco aktuálněji – palestinské sítě tunelů. Když se tedy v povídce výstižně pojmenované Kopání začnou pod domem stařičkého exposlance za tmy ozývat podivné zvuky, podezření někdejšího patriarchy okamžitě padne na arabského studenta, který „nám po nocích podkopává základy“. Jeho prakticky založená a rovněž stárnoucí dcera, s níž uvízl v jedné domácnosti, ho sice s nadsázkou uklidňuje, že ho jen „hryže černé svědomí“. Zanedlouho však to kopání slyší i ona. Jako by něco v její duši nebo v historii její rodné hroudy zůstalo nedořešené a chtělo prostě ven.
Nemálo obyvatel Tel Ilanu chce své domy prodat a začít nový život někde jinde, mimo zaběhanou rutinu a s větším výběrem potenciálních nových partnerů. Jako by tušili, že srdečnost komunity je „jen maska“ a „pod ní je Sibiř“, jak vmete do tváře starostovi jeho žena v jedné z povídek. Svěřuje se tudíž do rukou místního realitního agenta, přičemž právě on dělá podle tradičních starousedlíků z vesnice letovisko. Nicméně i jeho něco trápí – jak sám rád opakuje, čte pouze „thrillery, ekonomickou přílohu novin, tu a tam knihu o politice nebo životopis nějakého politika“. Až při obchodně motivované návštěvě domu zesnulého spisovatele, který se věnoval především holocaustu, mu dojde, že tuto obludnou kapitolu dějin ze svého vědomí zcela vytěsnil.
Scény z venkovského života jsou tedy v prvé řadě odrazem traumat dnešní překotně se vyvíjející izraelské společnosti. Napjaté vztahy mezi třemi generacemi Izraelců v nich nejlépe dokládají črty neúplných rodin (někteří členové jsou mrtví, jiní přesídlili za oceán), z nichž každá je navzdory proklamované vnitřní i vnější pospolitosti svým způsobem nešťastná. Nakonec všechny hrdiny spojují snad jen nahlas nikdy nevytyčená témata, o nichž se jednoduše nemluví. Nevyřčený pocit strachu.
Podle samotného autora jsou ale lidská tajemství v podstatě všude stejná, a tak lze jeho sedm těsně propojených povídek číst jako volnou variaci třeba na Městečko v Ohiu Američana Sherwooda Andersona. A to nejen jako variaci formální (i u Oze se jednotlivé postavy znají, navštěvují a putují z příběhu do příběhu), ale především tematickou, protože v obou navenek sevřených komunitách převládá pocit osamění a odcizení. Nebo jako čechovovsky laděnou psychologickou prózu o zklamání, bolesti a promarněných šancích. Či – jak vyplývá už z jednotlivých titulů (namátkou Ztracený, Čekání nebo Cizí lidé) – jako příběhy plné existenciální úzkosti.
Tedy až na povídku osmou a poslední, explicitně a patrně úmyslně zavádějícím způsobem nazvanou Kdesi daleko v jiné době. Nevíme, zda je její primitivní děj ozvukem hitlerovských koncentráků, kdy se ti, kdo už nemohli pracovat, nechávali umřít. Nebo zda jde o apokalyptickou vizi budoucnosti. Nevíme, zda močály v mytické krajině bezejmenných hor odkazují na tolik glorifikované úsilí prvních židovských osadníků, nebo prostě představují hnilobu a zmar. A nevíme ani, zda se v ní nakonec zjeví mesiáš, či je to pouhá halucinace. Víme jen, že ve srovnání s touto povídkou, v níž už pro žádné morální hodnoty není místo, to v Tel Ilanu ani s podkopanými základy tak zlé není. Což jistě nepodkopává základy izraelského budovatelského mýtu tak systematicky a přesvědčivě jako Ruský román Meira Šaleva (česky 2012) či některé do češtiny dosud nepřeložené povídky Savyon Liebrechtové. Jako poselství tajemně nejednoznačných Ozových příběhů to však postačí.
Autorka je amerikanistka.
Amos Oz: Scény z venkovského života
Přeložila Lenka Bukovská, Paseka, 128 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
