České čtvrtstoletí

Zdejší společnost dnes zahájila svůj pětadvacátý rok života ve svobodě. To už je docela slušný výkon. Je snazší si to uvědomit i díky velmi zajímavému seriálu veřejnoprávní televize České století, který popisuje klíčové okamžiky našich dějin od vzniku republiky po rozpad Československa v roce 1992.

Třikrát ze života

Jestli platí, že velké dějiny píší velcí mužové a velké ženy, pak musí zákonitě platit, že malé dějiny – a ty právě prožíváme – píší malí mužové a malé ženy. A to vůbec není myšleno zle, právě naopak. Současná etapa dějin je luxusní v tom, že své životy můžeme už čtyřiadvacet let výrazně ovlivňovat sami, a to bez ohledu na naše mocenské postavení. Historie ukazuje, že když se tato možnost začne omezovat, přicházejí ony velké dějiny v podobě různých konfliktů, střetů, zbabělosti a hrdinství.

A právě proto je třeba neustále pracovat na tom, abychom mohli bez výčitek svědomí žít v „malých dějinách“. Pomoci tomu může mnoho věcí. Například pokračovat ve zlidšťování zdejšího mafiánsko-exekutorského systému, který drtí statisíce lidí. Nesmyslně rostoucí částky za pokuty pak postižené vedou k většímu a většímu zadlužování, ze kterého není úniku.

Minulý týden přinesl jiný podobný příklad. Vedoucí prodejny Albert v Ostravě-Porubě zakázala prodavačkám sedět, protože pak pracují pomalu. Přitom systém už byl tak dost přísný – téměř žádný čas na oběd, pití či toaletu. Kdyby se jedna z prodavaček neobrátila na iDNES.cz, ponižující praxe by fungovala dál. Zajímavé je, co redaktorům říkaly ostatní zaměstnankyně: „Je pravda, že po delším stání nás bolí nohy, a v ostatních prodejnách na kase židle mají, ale neřešíme to. Třeba když se zlepšíme, dostaneme je zpátky.“

A dejme ještě jeden příklad do třetice. V tomto vydání Respektu píšeme o zátahu policie proti tzv. growshopům. Zdejší spravedlnost se rozhodla vytáhnout proti pěstitelům marihuany, ale ve svém svatém boji začala narušovat lidskou svobodu. Hrozí vězením a zabavila majetek i lidem, kteří nenabízeli k prodeji ani jediný nelegální výrobek či surovinu.

Všechny tyto ukázky – a dalo by se jich nabídnout mnohem víc – mají společné to, že vzbuzují v „obětech“ dojem, že systém není na jejich straně. Že jehocílem je pomáhat už tak bohatým právnickým firmám či posilovat moc státu, ale obyčejní lidé se ničeho nedomohou. Z praxe už víme, že to tak není. A že ti, kdo se rozhodli vzdorovat, se většinou svého práva domohou – například soudy začaly napadat exekutorské výměry a v prodejnách se zlepšily po zájmu médií podmínky. Ale ne všichni mají dostatek odvahy a energie. Proto je třeba stále usilovat o zlepšování systému. Tak jak se to už stovkylet děje na Západě.

Co s mladými

Češi jsou ale prý bojácní a málo angažovaní, říká často zdejší kritika. A když už se někdo snažit začne, není to podle kritiků zase ono. Protože je 17. listopad zejména svátkem studentů, podívejme se na aktivitu mladých lidí. Státem čerstvě vyznamenaní Jan Keller a Václav Bělohradský tvrdí, že mladí lidé jsou zmanipulovaní a „náchylnější k manipulaci než moje generace“ (Keller) a že jde o „politicky nejhloupější generaci“ v naší historii (Bělohradský). Oba rozčílilo, že se část mladých lidí rozhodla v prezidentských volbách podpořit Karla Schwarzenberga.

Omyl dvou populárních myslitelůby se dal přejít s poukazem, že takhle to chodí, co svět je světem. Generace, která nezadržitelně stárne, vidí v mladých jen nevděčníky, kteří nenaslouchají jejich moudrým radám. Ale vzhledem k tomu, že oba vážení pánové nečelili téměř žádné polemice za svá slova, je načase jejich tvrzení odmítnout, aby se nezdálo, že takhle smýšlí celá společnost.

Naštěstí nemusíme planě teoretizovat a hájit pouze „schwarzenbergovce“. Je to jen pár dní, co mladí lidé způsobili malou revoluci v řadách sociální demokracie. Poté, co se pokusili Michal Hašek a jeho druhové svrhnout Bohuslava Sobotku, byli to především mladí lidé, kteří okamžitě začali protestovat a svolávat demonstrace na Sobotkovu podporu. Ano, byla v tom stejná naivita jako v případě podpory Karla Schwarzenberga, ale není právě naprostá absence idealismu a romantičnosti to, co tu chybí? Akce na podporu Schwarzenberga a Sobotky jsou sice z opačných politických proudů, ale mají společné to nejpodstatnější – byly zaměřené na pozitivní, nikoli negativní emoce. Tedy byly za něco a ne proti něčemu. Za slušnější a průhlednější veřejný svět.

Keller i Bělohradský se mýlí. Dnešní mladé generace jsou motorem, bez kterého by se Česko na svém putování ke svobodězadrhlo ještě víc. Nebýt jich, neprobíhaly by demonstrace proti neonacistům, akce bránící životní prostředí, squatterské obsazování prázdných domů, alternativní kultura apod.

Náš názor

Televizní seriál České století je mimořádný počin, protože nás vede k přemýšlení o dějinách. Třeba o tom, jaký malér to je, když se dějiny vymknou z dosahu obyčejných lidí a vše spočívá na několika málo jedincích, kteří – ač nejsou o nic „větší“ než ostatní–musejí činit osudová rozhodnutí o budoucnosti všech.Držme se tedy v malých dějinách co nejdéle, protože jen ty se zajímají o náš názor a jen v nich je ho možné vyslovovat bez rizika.