V hostelu zvaném Brloh v největším městě za polárním kruhem nerušeně spí čtyři nocležníci, když se ozvou tóny z filmu Útěk do divočiny. Rychle budík vypnu. Jsou tři ráno a ostatní se potřebují vyspat. Navleču se do zimního, vezmu termosku s čajem a vyrážím na setkání s kolegou Rašídem.
Venku je krásně mrazivo, zima v Rusku začíná dřív. Murmanské ulice jsou prázdné. Nakládáme do auta třicet tašek pečlivě připravených z předchozího dne. Každá obsahuje různou kombinaci potravin, oblečení a hygienických potřeb, sestavených co nejpečlivěji podle přání jednotlivých kamarádů za mřížemi. Někdo miluje ovoce, jiný rád vaří kafe svým „spolubydlícím“, další potřebuje podvlíkačky, protože okno v jeho cele je rozbité a spravení je v nedohlednu.
Po chvilce dorážíme před SIZO (zdejší název vazby). Před námi už je ve frontě jeden člověk z asi tři sta kilometrů vzdálené vsi, prý přijel za bratrem. Dáváme se s ním do řeči a čekáme na dalšího z nás, ten doráží asi po hodině. Zamluvíme si naše místo v řadě a ještě stihneme dát si šlofíka v autě.
V 8.30 se otevře brána vazební věznice a v 9.00 začnou slečny za okýnkem přebírat seznamy s doručovanými věcmi. Deset jich vrátí, protože naši zadržovaní kolegové z Greenpeace dnes nejsou přítomní (pravděpodobně jsou na slyšení o propuštění na kauci nebo jinde s vyšetřovatelem). Neuvěřitelně zdlouhavý proces předávání začíná. Každé jednotlivé jablko, banán, ale i třeba kostka bujonu, či dokonce čajový sáček je rozříznut napůl a putuje zvlášť do plastového pytlíku. Marmeláda nebo arašídové máslo je po lžičkách přendáno z originálního balení do plastového kelímku. Vše již dobře známe. Doručujeme dvakrát týdně.
Pomáháme slečně, co to jde, abychom všechno za celý den stihli. Vtom se slečna lekne. Ve velkém balení kafe byl schován nůž. Chvilku by se atmosféra dala krájet, pak se podíváme na balení kávy. Etiketa hlásá, že jako dárek od výrobce dostanete nůž či vidličku. Rázem se všichni usmívají. Uf. Dáme slečně nůž jako dárek a pokračujeme v předávání. Dvacet minut před zavíračkou, v 15.00, jsme hotovi.
Dnes má slyšení Paul Ruzycki. Polorozpadlým děravým trolejbusem s free wi-fi uvnitř se přesouvám k regionálnímu soudu na Leninově ulici. Přes Skype reportuju do naší nedaleké kanceláře průběh slyšení, odkud jdou zprávy dál k médiím a jeho rodině. Paul vypadá velice unaveně, za padesát dní ve vazbě už zhubl dvanáct kilo. O přestávce stihneme prohodit pár slov. „Potřebuješ něco?“ „Mám víceméně všechno, jen trocha té svobody by přišla vhod!“ Za normálních okolností by odpověď pravděpodobně vzbudila úsměv, tady však člověk jen sklopí hlavu nad tou neuvěřitelnou nespravedlností a neví, co by odpověděl.
Propuštění na kauci je – jak se dalo čekat – zamítnuto. V kanceláři na mě čeká několik dopisů od našich kamarádů a vzkazů od jejich právníků. Sepisují, co jim uvnitř SIZO chybí, jak jsou na tom duševně i zdravotně. Všichni jsou nadšení z celosvětové podpory. Z demonstrací, akcí, z prohlášení vlád, z toho, že se o Arktidě mluví a že jejich nenásilný protest proti devastaci Arktidy měl smysl. To je hlavním zdrojem jejich síly a odhodlání to uvnitř vydržet. Do 24. listopadu, dokdy je na ně prozatím uvalena vazba, to všichni zvládnou. Co bude potom, si nikdo netroufá ani vyslovit.
Po emocionální horské dráze „běžného“ murmanského dne je pravá slast se ve 23.00 natáhnout do postele v našem Brlohu. To ale ještě nevím, že o pár hodin později se šest chlapů v kuklách pokusí vniknout do naší kanceláře. Ukradnou venku stojící klec a s noži se rozběhnou na dvě náhodné kolemjdoucí. Paní naštěstí tak tak stihnou naskákat do auta a odjet na děravých gumách, které ještě zakuklenci zvládnou prořezat…
Petr Kucka, Greenpeace, Murmansk
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
