V průhledném světě

Před pár dny americký aktivista Edward Snowden ze svého zjevně bezedného harddisku uvolnil další sérii obvinění proti americké Národní bezpečnostní agentuře (NSA) a málokdo se ubránil pocitu, že tentokrát už zdrcující fakta musí internetovým špionům zlámat vaz. NSA odposlouchávala třicet pět světových politických špiček? Tajná služba měla minimálně deset let napíchnutý dokonce i telefon Angely Merkelové, dnes zřejmě nejmocnější ženy světa, kancléřky nejdůležitějšího státu Evropské unie a političky, kterou americký prezident považuje za svého klíčového spojence? Přátelé se přece nesledují, zněla první emocionální námitka. Následoval protest, vysvětlující telefonát mezi německou kancléřkou a americkým prezidentem a schylovalo se k jednání na půdě Evropské unie.

O několik dní později Snowden ještě přilil olej do ohně. NSA prý během jediného měsíce na přelomu loňského a letošního roku stihla monitorovat šedesát milionů telefonních hovorů ve Španělsku a sedmdesát milionů hovorů ve Francii. Američtí velvyslanci opět mířili na kobereček v příslušných zemích. A právě v tu chvíli se obvyklý rituál rozhořčení a šokovaného údivu zadrhl. Má to jasnou logiku: pokud mluvíme o tajných službách, je v současném nepřehledném světě nutné zachovat nanejvýš chladnou hlavu.

Pokračování příště…

Když měl šéf NSA poslední odhalení vysvětlit na půdě amerického Kongresu, dostal se do nepříjemné situace. Zpravodajské služby obvykle nehovoří o své vzájemné spolupráci, aby ji neohrozily. Když ale teď byly informace prozrazeny, generálovi Keithu Alexanderovi nezbylo než jít s pravdou ven. Snowden a jeho spřátelení novináři odcizené materiály pochopili špatně. Američané nikoho nemonitorovali, ve skutečnosti se jedná o hovory zachycené na komunikačních uzlech pod správou Madridu a Paříže právě tajnými službami Španělska a Francie. Ty s NSA kvůli hrozbě terorismu úzce spolupracují a data Američanům samy předaly. Jinými slovy, desítky milionů monitorovaných telefonátů v průběhu jediného měsíce padají na vrub dvěma evropským výzvědným službám, které s elektronickými daty zacházejí podle všeho úplně stejně jako americká NSA nebo britská GCHQ.

Španělé upřesnění Američanů ani nezpochybnili, Francouzi jenom velmi formálně. Naopak zřejmě nejcitovanějším mužem v této souvislosti byl minulý týden bývalý šéf francouzské výzvědné služby DCRI Bernard Squarcini, který v listu Le Figaro prohlásil, že „žasne“ nad výroky francouzských představitelů o tom, jak jsou hluboce šokováni nejnovějšími odhaleními. „Tajné služby vědí naprosto přesně, že všechny země, i když spolupracují v boji proti terorismu, se zároveň navzájem sledují.“ Francouzské sebeodhalování tím ale neskončilo. Zakladatel organizace Lékaři bez hranic a bývalý ministr zahraničí Bernard Kouchner v rozhlase dodal: „Buďme upřímní, my přece také špehujeme. Rozdíl je pouze v tom, že nedisponujeme stejnými prostředky jako Spojené státy – a kvůli tomu na ně žárlíme.“ Korunu všemu nasadila francouzská ministryně obchodu Nicole Bricqová, která v rozhovoru pro Reuters podotkla, že se Francie prostě musí ve špionáži více snažit. „Špionáž existuje. Musíme se víc snažit, být lépe organizovaní. Musíme být lepší než Němci, Britové a Američané.“

Zdánlivě nekonečná série dalších a dalších odhalení na adresu NSA a její britské obdoby GCHQ běží světovými médii už od jara. Z velkého množství materiálů, jež má Edward Snowden k dispozici, zcela evidentně vyplývá, že americké a britské tajné služby se snaží shromažďovat data o prakticky veškeré světové elektronické komunikaci. Zda novináři informace zveřejňují na pokračování z komerčních důvodů, nebo prostě proto, že je rychleji nedokážou zpracovávat, se můžeme jenom domýšlet. Výsledkem je v každém případě efekt stupňovaného napětí. K napíchnutému počítači a telefonu brazilské prezidentky Dilmy Rousseffové přibyl postupně mexický prezident i německá kancléřka. Dozvěděli jsme se, že americké internetové firmy jako Google, Amazon nebo Apple musí podle tajného soudního rozhodnutí zpřístupňovat NSA své vnitřní sítě, a o pár týdnů později zase to, že Britové napichují optické kabely, které procházejí přes jejich území. Slyšeli jsme o odposlouchávání evropských institucí a poslední odhalení ukazují, že Američané se zřejmě dokázali nabourat do systémů firem Google a Yahoo!, aniž by se na cokoli ptali.

Američané to vlastně příliš nepopírají. NSA byla kvůli odposlechům elektronické komunikace po druhé světové válce zřízena, motivem byla snaha, aby se již nikdy neopakovalo překvapení, které Američanům připravili Japonci útokem na Pearl Harbor. Pokud tedy dnes americká zpravodajská služba sleduje občany cizích států, plní přesně své zadání. V USA také skutečný rozruch nastává vždy pouze v okamžiku, kdy se ukazuje, že NSA shromažďuje data samotných Američanů.

Je to iluze

A zbytek světa? Jak jsme viděli výše, ten se proti snahám nejvyspělejších zemí bouří a zároveň se pokouší o totéž. Američané si rozhodně nejsou jisti, že je jejich politická reprezentace ve větším bezpečí než třeba odposlouchávaná Angela Merkelová – v Americe si ještě dnes všichni dobře pamatují, jak musel Barack Obama k pobavení médií bezprostředně po svém zvolení do úřadu odevzdat svůj oblíbený (a zranitelný) telefon BlackBerry. Mezi pobouřením veřejnosti a váhavou reakcí politiků je ostatně cítit podezřelý rozdíl. Německá kancléřka sice telefonovala do Washingtonu a vzápětí tamtéž vyrazila skupina vyjednavačů, gesto dobré vůle ze strany Obamy, jenž zvažuje zákaz odposlechu nejvyšších politických představitelů, však asi běžné uživatele iPhonů neuklidní.

Také výsledky evropského summitu, na němž o posledních skandálech jednali Angela Merkelová a François Hollande mezi čtyřma očima, rozhořčení veřejnosti neodrážejí: Evropané nenavrhli přerušení rozhovorů o chystané zóně volného obchodu mezi EU a USA, ani nepohrozili pozastavením dohody o výměně informací o finančních transakcích. Místo zpřísňování pravidel a třeba tlaku na internetové firmy naopak Merkelová podpořila britského premiéra Davida Camerona v jeho snaze odsunout chystaný zákon o ochraně osobních dat až na rok 2015.

Problém je v tom, co naznačují francouzští veteráni výše: pohoršovat se nad špionáží je zhruba totéž jako vyjadřovat morální rozhořčení nad placeným sexem – možné to jistě je, na situaci to však obvykle mnoho nezmění. Když dnešní stav věcí komentoval deník Financial Times, upozornil mimo jiné na to, že problém nespočívá v chování špionážních agentur, jež jednají v podstatě tak, jak to dělaly odjakživa, ale v technologiích, které otevřely dveře do lidského soukromí. „Končí nevinná éra, kdy jsme byli přesvědčeni o osvobozující síle internetu. Místo toho si nová generace začíná uvědomovat, že je chycená do sítě závislosti na internetu a mobilních komunikacích. Tyto nástroje jsou nenahraditelné a zároveň se zdají být neslučitelné s obranou soukromí. Říká se, že ruské výzvědné služby se vracejí zpět k psacím strojům a papírovým kartotékám.“

Dokonce ani odposlouchávaná Angela Merkelová nežádá, aby Američané, kteří poskytují Evropanům cenná data v boji proti teroristickým skupinám, své slídění ukončili. Místo toho požaduje změnu režimu inspirovanou dohodou mezi anglicky mluvícími zeměmi (USA, Velká Británie, Kanada, Austrálie a Nový Zéland), jíž se přezdívá „pět očí“. V rámci této skupiny dochází k téměř naprostému sdílení informací zpravodajských služeb, alespoň teoreticky se však jednotlivé země nešpehují navzájem (o čemž ovšem mnozí s ironickým úšklebkem pochybují).

Skupina je založená na hluboké důvěře, její základy spočívají na spolupráci USA a Británie během druhé světové války. Tak otevřené vztahy se nebudují snadno ani rychle. A i kdyby nastalo nepravděpodobné a dejme tomu Německo nebo Francie se staly rovnoprávnými partnery Spojených států, na podstatě věci to nic moc nezmění. Soukromí na internetu vždy byla iluze a špionáž je považována za druhé nejstarší lidské řemeslo.