Budování státu

Prezident Miloš Zeman udělil letos vyznamenání temným existencím (František Čuba), normalizačním celebritám (Felix Slováček) i komunisty umučenému disidentu Pavlu Wonkovi posmrtně. Z toho, co zatím víme, jedině zpěvák Vladimír Mišík odmítl medaili od Zemana přijmout.

Má si, či nemá slušný člověk brát vyznamenání z rukou Miloše Zemana? To je kardinální otázka, která souvisí s respektem ke státu, důvěrou ve stát i s otázkou budování státu.

Výraz „budování státu“ má přitom v České republice asi poněkud hlubší kořeny než v jiných „transformujících se zemích“, také proto, že se tak jmenuje dílo klasika a novinářského guru Ferdinanda Peroutky. Poslední náš politický vývoj ale potvrzuje, že budování státu je nikdy nekončící úkol. Když však začneme jedním z pilířů státu – který je zároveň jeho hlavou –, budeme asi muset proces budování státu pozastavit a leccos znovu rozmyslet a přehodnotit. Říkám-li „budeme“, míním tím nejen úředníky a politiky, ale také všechny společenské, mravní i intelektuální elity a taktéž angažované občany.

Stavebním kamenem budování státu je odosobnění či proces depersonifikace institucí. Příklad – převládá-li v Senátu levice, říkají lidé pravicově smýšlející, že se má Senát zrušit. A když je to v horní komoře naopak, slyšíme to z úst lidí nalevo. Z toho jsme už snad vyrostli. Podobné je to s hlavou státu.…