Rozum a cit

Všichni už dávno vědí, že spolu zase budou chodit, oni to však nepřiznají. Kamarádům s přehrávaným sebevědomím vypočítávají, co všechno tomu druhému schází do ideálu. Sami přitom velmi dobře vědí, že si v minulosti vcelku rozuměli, ale přece jen dlouho snili o někom lepším. Do této situace se v těchto dnech nedostala jen spousta párů, ale i několik pragmatických německých politiků.  

Od suverénního vítězství Angely Merkelové, která v parlamentních volbách získala o šestnáct procent hlasů více než druzí sociální demokraté, uplynuly tři týdny. Politické námluvy od té doby připomínají přešlapování nerozhodných partnerů, ale Němce to neznepokojuje, svým politikům dávají čas a v televizních zprávách se raději věnují dění ve světě. Je jasné, že zdlouhavý rituál pomalu směřuje k očekávanému výsledku: vládě velké koalice křesťanských a sociálních demokratů. 

Teď ne, až jindy

K námluvám patří první vzájemné oťukávání partnerů a k tomu došlo v minulých dvou týdnech. Zástupci vítězných křesťanských demokratů (CDU/CSU) se sešli s politiky stran, s nimiž jim povolební matematika umožňuje sestavit příští vládu: dvakrát jednali s předáky Zelených, třikrát s lídry sociálních demokratů (SPD). Teprve na základě těchto prvních hovorů začne konkrétní vyjednávání o příští koalici, které bude trvat ještě dalších několik týdnů.

Zelení podle očekávání oťukávací rozhovory rychle ukončili a ve vládě vedené Angelou Merkelovou sedět nechtějí, protože programové rozdíly podle nich zůstaly nepřekonatelné. Toto vysvětlení ale vzhledem k pragmatické nátuře německé politiky nebude úplně stačit. Letošní volební program Zelených byl ve finančních otázkách opravdu nalevo i od sociální demokracie, spolupráce s pravicí však přesto fungovatmohla. Zelení se před volbami posunuli více doleva, než bylo v minulých patnácti letech jejich zvykem. Volební lídr Jürgen Trittin si dělal zálusk na post budoucího ministra financí a jeho velkým tématem bylo zvýšení daní pro bohaté. Nepřineslo to očekávaný úspěch, a u Zelených proto zase nejspíše převládne vliv středového křídla. A právě to by otevíralo cestu k CDU/CSU. Týdeník Der Spiegel v minulém vydání dokonce zmínil, že nejbližší poradci Angely Merkelové koalici se Zelenými upřednostňují – ačkoli by k takové vládě došlo na celoněmecké úrovni poprvé v historii a kancléřka, jak známo, nemá ráda experimenty.

Překážky stojící v cestě historickému kroku byly ale prozatím příliš velké. Po neúspěšných volbách rezignovala řada špičkových politiků Zelených a stranu čeká generační obměna ve vedení. S nezkušeným personálem by jim ve vládě vedené Merkelovou hrozil podobný osud, jaký zažili oba její minulí koaliční partneři: naprostý propad v očích voličů, kteří vládní úspěchy přičítají populární kancléřce. V této situaci Zelené nelákala ani vidina ministerských postů, do jednání navíc vstupovali bez velkých očekávání. Od počátku cítili, že jsou až druhou volbou a že vzájemné schůzky křesťanským demokratům slouží jen k vybudování lepší vyjednávací pozice pro hovory se sociálními demokraty.

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

Angela Merkelová udělala první kroky směrem k velké koalici už v televizní debatě, kterou německá veřejnoprávní televize vysílala večer po volbách. Starostlivým tónem promlouvala sociálním demokratům do duše a mile jim vysvětlovala, že přece nemůže za drtivý volební propad svých dvou předchozích koaličních partnerů (v roce 2009 SPD a letos liberální FDP, jež se poprvé nedostala do parlamentu). SPD se jí prý nemusí bát a navíc – voliči si přece velkou koalici přejí a je třeba se chovat odpovědně.

Velká koalice vládla v Německu naposledy v letech 2005–2009 a úspěšně provedla zemi finanční krizí. Je to varianta, jež má vlivné zastánce: přejí si ji průmyslové svazy i odbory, šéfové CDU/CSU ve spolkových zemích i většina voličů. Bude podle jejich soudu nejlépe schopná řešit dlouhodobé výzvy – stárnutí populace, reformu školství a federálního systému i krizi eura – a navíc už dnes Německu de facto vládne. Sociální demokraté stojí v čele většiny zemských vlád a jejich zástupci se v horní komoře parlamentu podílejí na všech důležitých celostátních rozhodnutích.

Sociální demokraté si dřívější spolupráci ostatně také pochvalovali, ovšem zároveň si z ní odnesli politické trauma. Do velké koalice v roce 2005 vstupovali stejně silní jako CDU/CSU, obsadili klíčová ministerstva, formovali hlavní rozhodnutí – a nakonec totálně propadli v následujících volbách. Voliči za úspěšné čtyři roky odměnili Merkelovou, která těžila z toho, že němečtí občané práci vlády úzce spojují s osobou kancléřky. SPD doplatila na to, že tehdy neměla jasného lídra – několik silných osobností mezi sebe dělilo pozornost občanů a třikrát došlo k výměně stranického šéfa. Propadla se o třináct procent na svůj historicky nejhorší výsledek a teď se z toho nevzpamatovala.

Kvůli této zkušenosti se letos sociální demokraté nenechají tak snadno svést do vlády. Čistě podle výsledku voleb by jim náležela pozice doplňkového partnera Angely Merkelové, sami sebe však po celé období poválečného Německa vnímají jako jednu ze dvou velkých stran a z této pozice nyní nechtějí ustoupit. Křesťanští demokraté vědí, že budou muset nabídnout více ústupků, než čemu by odpovídal čistě volební výsledek.

Přesný průběh dosavadních hovorů obou stran pochopitelně není veřejnosti známý, ovšem německá média se vcelku shodují na popisu hlavních třecích ploch. Velkým tématem je obsazení postu ministra financí, jejž pro sebe požaduje SPD – v takovém případě by bylo nutné najít nové důstojné místo pro uznávaného Wolfganga Schäubleho, který dosud dohlížel na záchranu eura. Druhou třecí plochou je zvyšování daní pro bohatší desetinu Němců. CDU/CSU jej odmítá, pro SPD je však základním zdrojem příjmů pro investice do školství a infrastruktury. Mezi ekonomy panuje vcelku shoda, že Německo po patnácti letech úspor potřebuje více investovat do zastarávající infrastruktury a současné rozpočtové přebytky na to nestačí. Třetím velkým tématem je způsob zavedení minimální mzdy, která by zastavila nárůst špatně placených, nejistých pracovních míst, jenž je odvrácenou stranou hospodářského úspěchu minulých let.  

Rozdíly jsou to poměrně jemné, takže nebude problém je překlenout a na sňatku z rozumu se dohodnout. Ovšem co udělají city? Nevzbouří se stranická základna SPD proti koalici, která nenaplňuje jejich ideály? Nepovede nejistota slabšího partnera k tomu, že se bude chovat nevyzpytatelně a egoisticky? To lépe uvidíme už při vyjednávání o vládním programu, k němuž nejspíše v příštích týdnech dojde. Pokud se sociálním demokratům podaří udržet emoce pod kontrolou, pak německé voliče čekají další čtyři politicky klidné a příjemné roky.