Poslední cigareta na balkoně

Tak s babičkou je to vždycky dobrodružství. Třeba ve čtvrtek jsem šel kolem desáté večer na poslední cigárko, mám teď nastaven limit pět cigaret za den a celkem mi jde ho držet. Babička se zrovna chystala jít spát a ještě předtím ze zvyku nakoukla na balkon. Zběžně se rozhlédla a než jsem stačil něco říct, dveře zase přibouchla a zevnitř zavřela na kliku. Hned mi došlo, že si nevšimla, jak tam sedím za květináčem opřený o zeď. Nasávám poslední zbytky kouře a přemýšlím, co budu dělat.

To nejsnazší, co mě napadlo, že zaklepu na okna do ložnice, kam si šla babička lehnout, ona rány uslyší a přijde mi otevřít. Zdá se to jednoduché, avšak chyba lávky – bouchám do oken jak magor, bubnuju rytmus do rámu i do skla, ale nikdo nepřichází.

Dole na chodníku ve světle lamp vidím procházet se paní se psem. Prosím ji ze své výšky druhého patra, zda může obejít dům a na babičku zazvonit, že jsem zde zavřený a potřebuji se dostat dovnitř. Paní ochotně souhlasí a za chvíli už přes okno slyším v bytě zvonek. Má pomocnice zvoní několikrát, vytrvale, ale babička nic – buď spí, nebo tomu nevěnuje pozornost. To se někdy stává, že ale neslyší moje ustavičné bouchání do okna kousek od své hlavy, mi přijde divné. Vysvětluju si to tím, že asi má strach ze zloděje či co… A tak mrznu, bouchám a přecházím v ponožkách po chladných balkonových dlaždicích tam a zpět a přemýšlím, jak situaci řešit.

Prosím paní s psíkem dole, zda by ještě nezašla kousek od nás k jinému paneláku, kde bydlí sestřenka s rodinou, ať tam zazvoní a poprosí je o moji záchranu, protože oni mají od babiččina bytu náhradní klíče. Hehe, paní je za chvíli zpět, že jí nikdo neotevírá. To se proti mně snad celé peklo spiklo, říkám si. Přemýšlíme, paní navrhuje hasiče a vyražení dveří. Ta možnost se mi moc nelíbí, chci to zvládnout sám. Poprosím ji tedy ještě jednou o zazvonění na zvonek. Zazvoní, ale už se zpět nevrací. Byla z toho již očividně unavená, šla původně jen venčit psíka a přitom zažije takové dobrodružství.

Tak tam stojím, koukám, dávám si ještě jednu cigaretu, už přes limit. Ale v takové situaci jsem neodolal. Kouření prokládám boucháním. A přemýšlím, že slezu po balkoně dolů k sousedům, jenže tam se očividně spí. Takže bych si moc nepomohl. Ale najednou, je to neuvěřitelné, vidím, jak po trávníku před protějším panelákem kráčí dcera paní, která bydlí pod námi. Volám na ni, chvilku se bavíme o možnostech a ona se nabízí, že zavolá někomu z rodiny, když jí řeknu kontakt. Jenže já žádné číslo z hlavy nevím a můj mobil leží v bezpečí obýváku.

Vypadá to na poslední dvě možnosti, buď vysklít okno do ložnice, vyděsit babičku k smrti, nebo seskočit dolů k sousedům na balkon, vyběhnout k našemu bytu a vyrazit dveře. Shodou okolností tady byl zrovna před pár dny pán, který nabízel dodávku nových, že prý ty naše jsou pro zloděje snadné sousto, tak si to alespoň mohu vyzkoušet.

Volím variantu 2, dcera jde nahoru vzbudit matku, já přelézám zábradlí a v okamžiku jsem u nich na balkoně. S díky vybíhám po schodech, kde mě čeká poslední překážka – 30 let staré bytové dveře. Dávám babičce poslední šanci a ještě několikrát zvoním. Bez výsledku. O.K., vyrážím tedy ramenem proti dveřím, ozve se rána a naražené rameno protestuje. Musím to zopakovat ještě čtyřikrát, než ve dveřích mírně zapraská a rozletí se dokořán. Jsem doma.

Dobrodružství vrcholí tím, že se jdu podívat na babičku. Jak jsem očekával, nespí. Ptám se, jestli slyšela bušení a zvonění. Nechápavě se dívá na mě i na spoušť za mnou a ptá se, co se stalo. „Zavřela jsi mě na balkoně, babi,“ říkám. „A to jsi nemohl zaklepat na okno, abych ti šla otevřít? To musíš hned vyrážet dveře?“ ptá se rozzlobeně, ale než stačím něco vysvětlit, mává rukou, jako že jsem beznadějný případ, a jde si lehnout.  Polykám pocit nepochopení, i tak své babičce v duchu děkuji, a jdu si lehnout též.

Adam Antoš
26 let, Kutná Hora