Stejné úsilí, různé výsledky

Na základě jeho intimních, křehkých a někdy i rozervaných filmů bychom jej mohli pokládat za jakéhosi tichého lesního blázna, který se čas od času vynoří z ústraní s něčím, co jde mimo hlavní proud. Jenže český hlavní proud jde zase mimo současný zahraniční vývoj a sedmapadesátiletý Zdeněk Tyc je tak jedním z mála našich filmařů, který by mohl překročit zdejší úzce vymezené hranice. Předpoklady k tomu má a jen čeká na svůj zlomový počin.

Odpor k nátlaku

Do povědomí se poprvé zapsal v první polovině devadesátých let snově stylizovaným snímkem Žiletky, v němž využil auru Filipa Topola z kapely Psí vojáci coby generačního básníka a martyra. Na začátku nultých let otevřel dramatem Smradi téma adopcí romských dětí a skrytého rasismu v české společnosti. A nyní se vrací psychologickým filmem Jako nikdy, v němž nepříliš milosrdně nahlíží motivy umírání, pochybností o hodnotě umělecké tvorby a komunikačních bloků mezi rodiči a dětmi.

Má až trochu mystický dar přijít v chudých letech s dílem, které sice může být z různých hledisek diskutabilní, ale v záplavě šedi, neoriginality a nezvládnutých ambicí svítí jako poslední území nefalšované upřímnosti. Přes svůj vzhled snílkovského askety Tyc překvapí velmi střízlivým pohledem na hodnotu toho, co tvoří. „Dávám do všeho stejně velké úsilí…