Kde končí sny

Armádní potápěči svou práci ještě nedokončili a kilometr od bílého, jemného písku na pláži italského ostrova Lampedusa se dál potápějí ke dnu průzračně čistého moře, aby z vraku potopené lodi vyprostili poslední zbylé mrtvoly. „V podpalubí jsou na sebe tak namačkané, že pořád stojí,“ popsal skrytý svět pod vodou novinářům jeden z potápěčů. „Mají otevřené oči a zvednuté ruce, jako by pořád volali o pomoc.“

Pro více než tři sta utopených lidí tady, pouhý kilometr před cílem, skončilo náročné putování z východoafrické Eritreje. Prchli před marxistickou diktaturou a směřovali na výspu Evropy, dvacet kilometrů čtverečních velký ostrov Lampedusa. Tento malý kus pevniny se šesti tisíci obyvateli leží blíže k severu Afriky než ke zbytku Itálie, a proto sem v posledních patnácti letech doplulo přes dvě stě tisíc uprchlíků. „Je to nový Checkpoint Charlie, akorát na hranici mezi Severem a Jihem,“ prohlásil minulý týden italský ministr vnitra Angelino Alfano v narážce na nejznámější hraniční přechod mezi východním a západním Berlínem v dobách studené války. Hlavní hranice dnešního světa možná opravdu vede mezi bohatou Evropou a chudým Jihem a Lampedusa je jedním z jejích klíčových bodů.

U této hranice končí spousta snů o lepším životě. Katastrofa z předminulého týdne byla zatím vůbec nejhorší ve zdejších vodách, ale utečenci tu bez velké pozornosti politiků a médií umírají neustále. Podle různých odhadů se ve Středozemním moři během posledních dvou dekád utopilo až pětadvacet tisíc migrantů. Obyvatelé Lampedusy často na pláži nacházejí vyplavené fotografie těch, kdo plavbu za novým životem nepřežili: kluka, který se nechal vyfotit před vysněným autem; dívky, jež ve školní uniformě stojí u vstupu ke své africké internátní škole.

Vstup pouze pro mrtvé

Stejně jako tyto fotografie bývají po dlouhé cestě vyšisované, tak se ztrácejí i přesné kontury toho, jak uprchlíci do Evropy putují. Když se přes saharskou poušť dostanou k severoafrickým břehům, čeká je totiž různý osud. Někteří rovnou zamíří na místo v jedné z pašeráckých lodí a pokračují směrem na Lampedusu. Dalším dojdou peníze a musí si na pokračování výpravy vydělat – často pak celé měsíce pracují na místních trzích nebo dřou na stavbách přímo pro převaděčské mafie. Další jsou zatčeni místními policisty a musí se – údajně to přijde na bezmála tisíc eur – vykoupit z detenčních center, přičemž není jasné, kdo je v dnešní velmi chaotické Libyi přesně ovládá.

Potopená loď z předminulého týdne mířila na Lampedusu z libyjské Misuráty, která byla hlavním bojištěm revoluce, jež před dvěma lety svrhla diktaturu Muammara Kaddáfího a doteď ji ovládají místní milice. Loď byla tak přeplněná, protože v těchto týdnech končí letní sezona, kdy mořské proudy a vítr umožňují snadné přeplutí vodního příkopu mezi Afrikou a Evropou. Údajně ji navigoval mladý Tunisan, který teď čelí trestnímu stíhání. Taktika převaděčů se ale často liší: četné jsou třeba případy, kdy před plavbou jednomu z uprchlíků narychlo vysvětlí základy navigace, dají mu do ruky satelitní telefon, číslo na italskou pobřežní stráž a zmizí. Cena za jednu plavbu začíná u tisíce eur, takže na potopené lodi z minulého týdne mafie vydělaly minimálně půl milionu eur.

„Evropa se musí rozhodnout, jestli chce být státem. Pokud ano, tak musí chránit své hranice,“ prohlásil v úvodu citovaný italský ministr vnitra Alfano. Jedním z jeho priorit je Evropou koordinovaná ochrana moře a boj proti převaděčům, kteří mají své základny na severu Afriky. V tomto snažení ho podpořila i evropská komisařka pro imigraci Cecilia Malmströmová – Unie navýší prostředky agentury Frontex, jež zatím jih Středozemního moře hlídá jen s pomocí čtyř lodí, dvou helikoptér a dvou letadel. K této poslední nehodě došlo pouze kilometr od břehu poté, co na lodi vypukl požár, a přesto si jí pohraniční stráž nevšimla a nestačila tonoucí včas zachránit. Evropští pohraničníci mají být podle představ eurokomisařky napříště na záchranu uprchlíků ve vratkých člunech lépe připraveni.

Tento prozatím hlavní politický důsledek katastrofy u Lampedusy v sobě ale obsahuje podstatný paradox: lepší ostraha hranice obvykle zvyšuje cenu, již imigranti platí převaděčům; mafie pak vydělají ještě více než dříve. Je to jeden z projevů schizofrenie současné Evropy, která je rozpolcená mezi dva cíle: chránit lidské životy a současně omezit imigraci. Projevem té stejné evropské a italské bezradnosti je osud pěti set pasažérů potopené lodi z předminulého týdne. Třem stovkám mrtvým bude vystrojen státní pohřeb, proti sto padesáti pěti přeživším se automaticky rozběhlo vyšetřování kvůli ilegálnímu přistěhovalectví.

Dál, na sever!

Migrační proudy připomínají řeku. Když se přehradí, najdou si novou, nejvhodnější cestu. Pohled na Středozemní moře to dobře ilustruje. Před deseti lety nejvíce člunů s uprchlíky mířilo přes Maroko a Mauritánii do Španělska. Vláda v Madridu tuto trasu ucpala dohodami se severoafrickými státy, jimž dnes španělská pobřežní stráž pomáhá s ostrahou hranic. Trasy se pak posunuly jinam, nejprve mířily do Itálie a v minulých pěti letech především do Řecka.

Stavba hraniční zdi na turecko-řecké hranici, násilí řeckých neonacistů a boje na egyptském poloostrově Sinaj letos migrační proud zase odklánějí k italským břehům. Na Lampedusu zatím připlulo přes třicet tisíc lidí, z poloviny Syřanů a Eritrejců. Stejně jako přeživší z katastrofy z předminulého týdne zůstanou v malém táboře na Lampeduse jen několik dní. Pak je italské úřady přesunou na Sicílii a na jih země, kde většinou požádají o politický azyl. Eritrejci, stejně jako Syřané, ho vzhledem ke zvůli a válce v jejich domově s největší pravděpodobností získají, tím však jejich dobrodružství zdaleka nekončí.

Itálie, země sužovaná permanentní politickou krizí, se na jejich příchod nedokázala připravit. Mají problém sehnat práci i bydlení. Evropská pravidla přitom azylantům nedovolují cestovat do jiné země, takže ti italští často žijí v parcích či v přeplněných squatech – anebo vyhledají další převaděče a vydávají se za známými a za prací na další cestu přes hranice na sever.