Čistý

Román britského spisovatele Andrewa Millera Čistý je doslova funebrální. Vypráví o zrušení největšího pařížského Hřbitova Neviňátek, což byl ve své době úkol nezbytný i symbolický. Ono stěhování milionů lebek, vybělených koster a tlejících tkání se totiž odehrálo na konci 18. století (konkrétně roce 1786), kdy osvícenské myšlenky pomalu, ale jistě vytlačovaly poslední ozvuky barokní religiozity. Pozemek hřbitova byl tehdy údajně tak přeplněný, že přesahoval výšku okolních ulic o dva a půl metru, a protože otravoval zápachem přilehlou čtvrť Les Halles, představoval zdravotní riziko pro její obyvatele. Pohřebiště bylo proto na popud samotného krále Ludvíka XVI. vyhrabáno do hloubky třiceti metrů, ostatky mrtvol přemístěny do blízkých katakomb na předměstí Tombe-Issoire, hlína promíchána s nehašeným vápnem a poté navezena zpět do vyhloubených jam.

Miller si pro svůj příběh vybral hrdinu, v jehož osobním založení se výmluvně zrcadlí kontrast radikálních dějinných změn. Je to mladý inženýr Jean-Baptiste Baratte, stoupenec osvícenských myšlenek, snílek budující ve fantazii mosty a utopická města. Zprvu se domnívá, že více než stoleté pohřebiště prostě vyprázdní, sanuje a tak skoncuje s odérem celé té smradlavé historie, která obtěžuje přilehlou městskou čtvrť. Když však dělníci odkryjí první masový hrob, Baratte zjistí, že vypořádat se s minulostí zhmotněnou v milionech lidských kostí nebude jen technickou záležitostí, jak si představoval. Situace se nadále komplikuje, když během prací dojde k několika záhadným násilným činům.

Millerův román loni po vášnivé debatě porotců získal cenu Costa, o niž se utkávají spisovatelé a básníci žijící ve Velké Británii a Irsku. Oceněna byla především živost a autenticita, s jakou autor dokázal zpřítomnit tehdejší události. A Miller skutečně vypráví svěžím a čistým jazykem, bez zatěžujících historizujících imitací. Dokáže zprostředkovat tehdejší události barvitě a zároveň s decentním odstupem, jenž souzní s pocitem jisté nepřístojnosti a zároveň fascinace mrtvými těly a smrtí.

Před čím ale autor překvapivě uhýbá, je hlubší zpracování rozporu, který v sobě nese hlavní hrdina. Jeho technizující přístup k něčemu, co technicky, tedy pouze věcně a rozumem, zvládnout nelze. Přitom právě zde by bylo možné hledat symbolickou, nebo chceme-li „vyšší“ rovinu knihy. Miller se vyhýbá psychologizaci svých hrdinů, nenahlíží do jejich myšlenek a srdcí. Spoléhá na to, že konflikt mezi Barattovými postoji a jeho novými zkušenostmi vyplyne samovolně z vnějšího popisu. Navíc svůj přímý a inteligentní styl začne v jisté chvíli ředit thrillerovou a milostnou zápletkou, které logickou strukturu knihy spíše narušují.

Asi ve druhé třetině knihy, snad aby se čtenář nenudil, vpustí do textu iracionální síly, jež vyhřeznou do několika hrubozrnně vylíčených násilných činů. Z románu je náhle spíš historický thriller. Zápletkám nepředchází žádný vývoj, který by jim dal smysl, jako kdyby k nim autor sáhl jen proto, že potřeboval posunout a vygradovat děj. Pak, nejspíš aby do knihy vnesl ještě více tajemnosti a vzrušení, začne Miller do příběhu vplétat také milostnou linku – Baratte vzplane láskou k záhadné kurtizáně Heloise. Ve výsledku vnitřní vývoj postav nestíhá dynamiku děje a epická rovina postupně zamlžuje jakýkoli silnější symbol či myšlenku. Potřeba efektu vytěsňuje touhu vypovídat o něčem hlubším. Nakonec tak ve čtenáři sice zůstane působivý dojem, více však poznamená jeho emoce, méně už druhou signální.

Vzhledem ke vztahu, jejž současná společnost chová k umírání, ke smrti a pohřebním rituálům, je to něčím příznačné. Ve chvíli, kdy se autor může skrze svého hrdinu s těmito fenomény zajímavě poprat, použije výjimečnou historickou událost pouze jako působivě bizarní kulisu pro svůj příběh. Výmluvnější než jeho kniha je tak v této souvislosti další osud Hřbitova Neviňátek – na místě někdejšího pohřebiště dnes stojí náměstí obklopené restauracemi a fast foody a podzemní nákupní centrum Les Halles.

Andrew Miller: Čistý
Přeložil Tomáš Kačer, Host, 355 stran