Anketa: Podle průzkumu, který uskutečnila Česká lékařská komora na vzorku patnácti tisíc zdejších lékařů, trpí třetina z nich syndromem vyhoření. Jak vy osobně tomu čelíte?

Jan Trachta

zúčastňuje se misí Lékaři bez hranic, nyní pracuje ve Velké Británii

Snažím se, aby pro mě v životě nebyla práce vším. A není to lehké. Ne, že bych neuměl aktivně odpočívat, nebavila mě řada jiných věcí vedle medicíny a nevídal se s přáteli a s rodinou, ale mám pořád plíživé výčitky, že neobětovat všechno práci je příznak lemplovství a zahálky. Mezi lékaři je to tak nastavené – když chceš dělat svůj obor pořádně, musíš tomu dát všechno a být v nemocnici neustále, jedině tak se nejvíc naučíš. Navíc žijeme v době, která si nastavila maximální pracovní výkon a kariéru jako modlu, jež zaplňuje naše unavené duše nejen v medicíně. Někdy mám chuť být raději obvoďákem typu „Hrušínského“ ve filmu Vesničko má středisková, nudit se a mít radost z volovin a jednoduchých věcí.

Zdenka Němečková Crkvenjaš

primářka Popáleninového centra Fakultní nemocnice Ostrava

Syndrom vyhoření se mi zatím naštěstí vyhýbá, za což vděčím třem věcem: jednak obor, kterým se zabývám, je velice zajímavý a v posledních letech se dynamicky vyvíjí, což mi nedovoluje upadnout do stereotypu. Zadruhé je to týmem spolupracovníků, na nějž se mohu v každém ohledu spolehnout, a v neposlední řadě moje rodina, která mě podporuje ve všem, co dělám, a s níž dokážu relaxovat doma i v přírodě. Lékaři často uvádějí, že důvodem vyhořelosti je také malé finanční ohodnocení – otázkou ale je, jak kdo vnímá velikost finančního ohodnocení, jde totiž o velmi subjektivní vnímání.

Jan Filipinský

přednosta traumatologie Úrazové nemocnice Brno

Sám nevím, do jaké míry touto nástavbou „únavy životem“ trpím. A tak ani nevím, jestli tomu čelím dobře. Soustředěný tlak odpovědnosti, svědomí, fyzické zátěže, narušeného rytmu života, narušeného systému zdravotnictví a často i nekritické veřejnosti spojený s osobními ambicemi je obrovský a každý jej snáší jinak. Nemám žádný recept, pouze několik postřehů ze zpětného hodnocení svého života. Hlavní úsilí věnovat lidem tak, aby člověk měl čisté svědomí. Pocit satisfakce je velmi důležitý. Chovat se tak, jak bych chtěl, aby se jiní chovali ke mně (ono se to vyplatí). Uspořádat si žebříček hodnot a do ničeho zbytného se nenutit násilím. Najít si nějakého, byť i malého koníčka nebo zálibu. A hlavně si vybudovat nedobytné a bezpečné zázemí.

Jan Pirk

přednosta Kardiocentra IKEM

Musím říci, že mě výsledky výzkumu velice překvapily. Já sám se syndromem vyhoření zatím nemám ten nejmenší problém. Je to asi tím, že dělám něco, co mě strašně baví. Práce mi nemůže zevšednět, protože se stále snažíme posouvat kardiochirurgii, dnes byť i jen malými krůčky, kupředu a pomáhat pacientům s čím dál závažnějšími postiženími srdce i ve vyšších věkových skupinách, což ještě před dvaceti lety nebylo možné. Také z toho důvodu se obklopuji mladými lékaři, které kardiochirurgie baví a jako mládež obecně jsou progresivní a nenechají mě „usnout na vavřínech“ a říkat si, že už těch pár let nějak doklepu. Jsem tak nucen s nimi držet krok. Musím říct, že je mi skutečně upřímně líto kolegů, které toto krásné zaměstnání přivedlo k syndromu vyhoření. Nevím, možná je to tím, že medicínu berou jako řemeslo.