Reinhard Heydrich – Hitlerův kat

Na začátku profesní dráhy byl ambiciózním, poněkud samotářským námořním důstojníkem svědomitě vykonávajícím rozkazy, který se nezajímal o politiku, zato toužil „zářit v očích nadřízených, kamarádů, mužstva i ve sportu“. Podobných mladíků jsou tisíce, z Reinharda Heydricha se však stal jeden z hlavních Hitlerových katů, pečlivý architekt holocaustu. Co vede k tomu, že si chlapec z úspěšné středostavovské rodiny oblékne černou uniformu, nasadí čepici s lebkou a vědomě překročí veškerá pravidla lidskosti? Zajímavé odpovědi nabízí detailní Heydrichův životopis z pera mladého německého historika Roberta Gerwartha. Jeho kniha je cenná tím, že o Heydrichově životě v celé jeho složitosti neexistuje jiná studie, jež by splňovala požadavky kladené na vědeckou práci. Poslední taková biografie vyšla před více než čtyřiceti lety a mapuje pouze počátek Heydrichovy kariéry.

Osudové setkání

Gerwarth chybějící mezeru vyplnil a zároveň o Heydrichovi vypráví živým jazykem, takže knihu zhltne i laický čtenář. Snaží se hledět na šéfa bezpečnostního aparátu třetí říše nejen skrze dokumentované události „velké“ historie, ale i prizmatem jeho osobního života a vzpomínek jeho současníků. Vyvrací přitom široce rozšířené chápání Heydricha jako muže, kterému byly myšlenky nacionálního socialismu vcelku lhostejné a šlo mu především o moc.

Heydrich se naopak poměrně rychle stal fanatickým nacistou schopným obětovat se pro Hitlera. A nebyl ani mužem, který by vraždil jen „od psacího stolu“. Nejen Gerwarthova práce, ale i řada jiných studií připomněla, že vyhlazování Židů, Poláků a dalších etnik bylo zčásti výsledkem masového střílení přímo v terénu, na němž se špičky SS podílely jako velící důstojníci.

Heydrichovu temnou kariéru odstartovalo několik bizarních náhod, bez nichž by nejspíš strávil válku jako mnohem méně významný muž. Osudovou roli sehrálo koncem roku 1930 setkání s Linou von Ostenovou, devatenáctiletou přesvědčenou nacistkou, antisemitkou a jeho budoucí ženou. A také vyhazov z námořnictva kvůli porušení důstojnické cti: ačkoli se totiž mladý Reinhard s Linou zasnoubil, udržoval vztah ještě s další dívkou, a když měl své jednání vysvětlit nadřízeným, choval se zbaběle, arogantně a svaloval vinu na milenku.

Ztráta místa uprostřed hospodářské krize pro něj byla pro katastrofou, ze které vinil politický systém výmarské republiky. Do té doby nikdy nečetl Mein Kampf, dělal si legraci z NSDAP, jejího velkohubého vůdce a „užvaněného kripla Goebbelse“. Tváří v tvář existenční nejistotě a pod Lininým vlivem se však jeho názory začaly měnit.

Nakonec získal místo u jistého zemědělského inženýra s roční praxí v továrně na hnojiva jménem Heinrich Himmler, který byl zároveň vůdcem malé organizace „rasové elity“ vystupující pod zkratkou SS. Heydricha do ní přijal díky jeho údajné znalosti zpravodajské problematiky (tu ovšem uchazeč nabyl pouze četbou detektivek a špionážních románů). Ambiciózní nový člen dostal v SS na starost boj proti tajným agentům státní policie infiltrovaným do této extremistické paramilitární organizace. Vzápětí začal budovat bezpečnostní službu s širším záběrem, která měla po převzetí moci nacisty likvidovat politické odpůrce. Prostředí, v němž se pohyboval, zároveň Heydricha formovalo – přejímal názory svého šéfa a brzy i přítele Himmlera a dalších radikálních mladých mužů SS.

Lepší svět za každou cenu

Gerwarth shromáždil obrovské množství materiálů a podrobně mapuje Heydrichovu kariéru, o niž musel bojovat s ostatními špičkami režimu. „Nikdy se nespokojil s tím, čeho dosáhl. Pořád chtěl víc. Ještě líp, ještě výš,“ cituje Gerwarth jednoho Heydrichova přítele z mládí.

Fanaticky důsledný a ješitný Heydrich se jako šéf policejních složek včetně gestapa a bezpečnostní služby SS stal od roku 1936 jednou z hlavních postav protižidovské politiky. Zpočátku nebyl zastáncem násilných akcí, před válkou naopak prosazoval méně nápadné vyhánění Židů prostřednictvím systematických diskriminačních opatření a zákonů. Po útoku na Polsko však jeho role eskalovala. Plány, kde Židy soustředit a kam je přemístit, se tehdy neustále měnily a Heydrichova snaha stěhovat po Evropě statisíce lidí se vytrvale hroutila, což ho velmi frustrovalo. Rodící se genocidu Židů, Poláků a dalších „podlidí“ přesto vnímal jako úkol, který by měl být svěřen jemu, protože ho zvládne lépe a důkladněji než jiní.

Pro čtenáře může být překvapivé, že ani fanatici jako Goebbels, Heydrich či Eich­mann o „průmyslovém“ vyvražďování dlouho neuvažovali. Existence továren na smrt typu Osvětimi zprvu ležela za hranicemi jejich představivosti i technických možností. Plány se začaly rodit zřejmě až na podzim 1941 a i přičiněním Heydricha definitivně uzrály o pár měsíců později – jako předseda proslulé konference ve Wannsee účastníkům důrazně připomněl, že Göring pověřil přípravou „konečného řešení“ právě jeho a že si do svěřeného úkolu nenechá zasahovat. Od března 1942, kdy začal fungovat vyhlazovací tábor Bełżec, do poloviny února 1943 pak byla zavražděna více než polovina z téměř šesti milionů Židů, kteří se během války stali oběťmi nacionálních socialistů.

Svou roli strůjce genocidy Heydrich ospravedlňoval morálním krédem, jež v SS razil Himmler: Ten, kdo projeví vůči nepřátelům německého národa slabost, páchá zločin na budoucích generacích, které budou muset znovu vybojovávat totéž. Vraždit proto bylo podle této zvrácené logiky nutné i ženy, jež by mohly porodit „generaci mstitelů“, a také děti. Obludný úkol se ovšem musel provést „slušně“: pachatelé se nesměli ani obohacovat, ani při vraždění pociťovat sadistické uspokojení.

Přes vyčerpávající záběr Gerwarthovy knihy může být čtenář, který chce skutečně porozumět psychologii masového vraha, trochu zklamán. Autor se v interpretacích Heydrichova způsobu myšlení přísně drží spolehlivých pramenů a těch se přece jen dochovalo málo. Není například jasné, zda Heydrich, který svědomitě naplňoval myšlenky jiných, pociťoval nad svými oběťmi nějakou lítost. Podle Himmlera i Heydrichovy ženy Liny se údajně trápil a pochyboval. Ani jeden z nich však není spolehlivým zdrojem.

Čtenář se tak musí spokojit s vysvětlením zrodu nacistického masového vraha, jež není nové: přes všechny odlišnosti byl Heydrich součástí generace vzdělaných mladíků z „dobrých“ rodin, kteří v Německu formovaném porážkou v první světové válce, hyper­inflací a hospodářskou krizí uvěřili, že lepší svět je nutné vybudovat za jakoukoli cenu, i popření veškerých mravních norem. Heydrichův psychologický portrét nejspíš prostě nelze sestavit na základě dochovaných pramenů. Nadále zůstává tématem pro spisovatele a dramatiky.

Robert Gerwarth: Reinhard Heydrich – Hitlerův kat
Přeložila Zlata Kufnerová, Paseka, 445 stran