Paradox prezidentské volby

Volit, či nevolit? To je otázka, kterou si klade řada voličů, jejichž kandidáti zůstali v prezidentském klání za postupující dvojicí. Z řady komentářů a příspěvků na sociálních sítích je patrné, že část voličů odmítá volit mezi dvěma zly a vybírat si to menší. Pokud uznáváte volby jako takové, je tento přístup krátkozraký.

Seznam chyb, hříchů a kontroverzí má každý kandidát mimořádně dlouhý. Ano, vezmeme-li si kandidáty jednotlivě, snadno dospějeme k tomu, že dotyčný je nevolitelný. Zákeřnost většinového dvoukolového systému však spočívá v tom, že jeden z těch dvou nevolitelných kandidátů se prezidentem nakonec stane. Nevolba je alibistická. Zříkáme se možnosti reálně ovlivňovat to, co nastane. Zříkáme se odpovědnosti a myjeme si ruce. Budeme moci slavnostně svému okolí oznamovat při chybných krocích nového prezidenta: „Já jsem ho nevolil!“ Ano, ten, kdo nevolí, bude mít alibi, ať prezidentem bude ten či onen.

Minulost, přítomnost, budoucnost

Častou analytickou chybou v dnešní debatě o profilech prezidentských kandidátů je argumentační setrvání v minulosti (Zeman), či v přítomnosti (Schwarzenberg). Hojně zmiňujeme minulost jednotlivých kandidátů, různé neformální vazby na podnikatelské či polomafiánské kruhy, morální profil, vystupování, neschopnost něco reálně udělat nebo současná či minulá politická angažmá. Po takovém výčtu není příliš z čeho vybírat.

Za daleko odpovědnější přístup v tomto systému voleb považuji zpracovat veškeré dostupné informace včetně těchto černých kaněk a zkusit je promítnout do budoucnosti. Pokusit se modelovat dvě verze budoucnosti za použití veškerého dostupného podkladového materiálu, jejž máme.

Je to přístup, který hraničí s cynismem, ale nejvíc respektuje povahu voleb. Oba kandidáti budou ve zcela jiné politické konfiguraci a některá jejich minulá rozhodnutí jsou sice zavrženíhodná, leč v nové funkci hrozbou již nebudou.

Vzhledem k optice menších zel nemá zároveň smysl mluvit o přínosech, ale argumentovat výhradně z pohledu možných škod. Rovněž nemá smysl zabývat se detaily, ale podívat se na to, jak mohou jednotliví aktéři proměnit politickou scénu.

Betonář

Miloš Zeman – jedna z nejvýraznějších postav devadesátých let – by byl prezident aktivní. Neskrývá to, takový je jeho program. Jeho politická síla je mimořádná, projevovala se i z Vysočiny, násobně se bude projevovat z Pražského hradu. Jeho dezintegrační vliv na českou levici je značný. Je spojen s konzervativní a problematičtější částí ČSSD. Navíc s novou legitimitou z přímé volby hrozí poloprezidentský systém. Ani ve Francii není pravomoc prezidenta řídit vládu zakotvena v ústavě. Prezident přesto na vládu chodí a ministry řídí. Bude současný či příští premiér schopen na vládě novému prezidentovi odolat, když začne rozdávat úkoly? Volba Miloše Zemana je ve svém důsledku rozkladem ČSSD a oslabení jejího transformačního úsilí do podoby moderní západoevropské strany.

Ač nevolič ČSSD, považuji za důležité, aby tato strana prodělala zásadní transformaci. ČSSD zde bude, je jen otázkou, v jaké podobě. Nesdílím heslo „čím hůře, tím lépe“.

S Milošem Zemanem na Hradě je spojen i pravděpodobný nástup SPOZ do sněmovních řad. Miloš Zeman bude veřejnou debatu rámovat nenávistným, urážlivým a povýšeným tónem. Zeman je antiekologický, betonářský, šovinistický a nacionalistický. Můžeme se snadno dožít dne, kdy – možná i alkoholem posilněná hlava státu – bude na mezinárodním fóru přednášet o roli muslimů ve světě. To bude v lepším případě pouze ostuda.

Feudál

Volba Karla Schwarzenberga představuje jiné hrozby, největší souvisejí s jeho současným spojením s Miroslavem Kalouskem. Obava, že Karel Schwarzenberg bude jako doposud řízen Miroslavem Kalouskem v pozadí, je oprávněná a je nutné ji zvažovat. Deklarace kandidáta, že se od současného prostředí rázně odstřihne, nestačí. Udrží-li se toto spojení, bude mít vliv na dílčí část Schwarzenbergovy exekutivy. Obavy jsou především u volby členů ČNB a částečně u ústavních soudců – oblastí, kterým kandidát nerozumí, a na něčí radu zkrátka bude muset dát. Co se týče schopnosti zasahovat do exekutivy vlády, na tom bude Karel Schwarzenberg spíše špatně. Jednak to deklaruje dopředu, jednak na to nebude mít sílu. Ani politickou, ani lidskou. Nutno dodat, že v tomto případě je méně někdy více. Poslední významnou výtkou vůči předsedovi TOP 09 je jeho symbolicky feudální rozměr. Člověk za své předky nemůže, ale Karel Schwarzenberg se svou šlechtickou dimenzí aktivně a dobrovolně pracuje. Je to moment, na nějž bychom při 95. výročí republiky neměli zapomínat. Pozoruhodné je, jak člověk s feudální identitou srostl s republikánským modelem vlád. Možná Karel Schwarzenberg vnímá Pražský hrad jako symbiózu feudálního a republikánského uspořádání. Osobně bych preferoval civilnější, čistě republikánské pojetí. Bez portrétů ve třídách a na poštovních známkách.

Zájem levice

Karel Schwarzenberg na Hradě znamená jeho absenci ve vládě a v čele TOP 09. Je otázkou, zda se hradní legitimita přenese na Kalouskovu TOP 09, spíše se dá očekávat, že nikoli, a zbytek legitimity, kterou tato strana a tato vláda má, může být ztracena. Vzpomeňte, jak Karel Schwarzenberg přerušil spolupráci se Stranou zelených, podobně rychle se může odpoutat i od TOP 09. Bez Karla Schwarzenberga tato strana může oscilovat na hranici volitelnosti.

V přímém srovnání dvou scénářů, jež volba nabízí, se jeví pro mě jako levicově smýšlejícího člověka volba Karla Schwarzenberga jako přijatelnější. Hrozba dezintegrace politického systému, která přichází s Milošem Zemanem, je řádově hlubší.

Paradoxem této volby je, že z dlouhodobého hlediska volba „levicového“ Zemana pomáhá pravici a volba „pravicového“ Schwarzenberga zase levici. Byť v obou případech z jiných důvodů. Vzhledem k mediální hysterii, jež ve volebním finiši bude bít na poplach ve prospěch „Karla“, si myslím, že tento paradox bude mít vliv na rozhodování pouze u levicového elektorátu – a to jen u jeho části. Doufám, že dostatečně velké.

Michal Uhl

sociolog, v prvním kole volič 
Jiřího Dienstbiera