Čekání na zítřek

Probouzím se. Jako v posledních dnech, i dnes s nervózním napětím v těle. Jak to dopadne? Kdo to bude? Kdo postoupí do druhého kola? Zapínám rádio, třeba se dozvím nějaké novinky. Poslední bombou pro všechny občany byla včerejší „superdebata“, jejíž větší část jsem sledovala, zatímco moji bratři a otec byly přítomni přímo v sále. Jejich zážitky byly zajímavé, přesto můj názor už nic v posledním týdnu nezviklalo. Rozhodla jsem se pro ženu s politickými zkušenostmi na evropské úrovni zastávající konzervativnější myšlení, které je mi sympatické. Budu volit Zuzanu Roithovou.

Snídám, píšu si seznam úkolů pro dnešní den, abych na nic, co chci stihnout, nezapomněla. Škola, dárek pro kamarádku, úklid, volby, květiny, pověsit prádlo… Úkoly pro dnešní den, jež mi přichystali jiní, ale které, pokud chci obstát sama před sebou, musím zvládnout.

Snažím se zabrat do psaní seminární práce. Stálé připojení k internetu mi však nedá a po chvíli odbíhám k posledním článkům. Prohlížím zpravodajskou stránku, kde nad fotkami všech kandidátů visí v bublině zatím samé nuly. Jak to bude zítra? Bůh ví.

Po obědě chvíli diskutuji s bratrem, který je ještě plný zážitků ze včerejší debaty. Díváme se na společnou fotku kandidátů. Říká: „Podívej se na ně, vždyť je to jako nějaká reality show.“ Má pravdu. Je to opravdu reality show, jež se však týká každého z nás. A přestože vyhraje někdo z nich, důsledky této „výhry“ poneseme my všichni. Uvědomuji si, že otázka posledních dnů mezi mými známými a přáteli nezněla: „Půjdeš volit?“, ale: „Koho budeš volit?“

Zájem, který tyto volby provází, mi dokazuje i zástup lidí, do nějž si asi v půl třetí stoupnu u našeho obecního úřadu. V naší vesnici to s volební účastí nikdy není slavné, teď dokonce musím chvíli čekat, než mohu odejít za plentu. Svou kandidátku přendávám do bílé obálky a házím do volební urny. Tak a je to.

Nasedám na kolo a jedu do vedlejší vesnice, padá sníh a fouká. Rodiče jdou zítra na oslavu narozenin své známé. Ráda aranžuji květiny, a tak si je v květinářství nechám jen zabalit. Zpět jedu opatrněji, květin je hodně a nevejdou se mi do batohu, proto řídím jen jednou rukou a v druhé držím květiny. Jenže, ouha. Kolo se smýklo a já letím s květinami i kolem do příkopu. Dopadám do měkkého a naštěstí ne na květiny. Cítím bolest v kolenou a na stehně, kam se mi zaryla řídítka. První auto zastavuje a vybíhají dvě paní, jedna starší, druhá mladší. Zvedají mě, kolo, květiny, rovnají řídítka. Jsou moc milé a chtějí mi pomoci. Říkám, že to domů nemám daleko, a že to dojdu.

Ve dveřích se střetávám s bratrem, který vyráží k volbám. Je oblečen do saka a místo kravaty má kostkovaného motýlka. Jako jeho placka na kabátě, i tímto chce vyjádřit, že bude volit Karla Schwarzenberga, stejně jako zbytek mé rodiny. Moje zranění jej asi nevzrušuje tolik jako to, že jde právě volit.

Vážu květiny, jež jsem přivezla, a myslím na známou, která je dostane. Budou se jí líbit? A myšlení mi opět odbíhá k volbám. Mám radost, že někteří kandidáti nevolí sami sebe. Do večera už zásadní informace nepřibývají, a tak se snažím splnit své další úkoly. Bratři při mytí nádobí „jamují“ na písně své oblíbené skupiny Buty. Teď mi ale jejich dvouhlasý zpěv a bušení do kytary trochu lezou na nervy. Chci se soustředit na to, co mám udělat. Večer přijede můj milý a chci, aby přijel do spořádané domácnosti. Rodiče se vracejí z návštěvy příbuzných. Vyprávíme si o volbách a večeříme. Přijíždí můj milý. Krátce si povídáme a jdeme spát. Usínám hned, aniž bych myslela na to, že zítra TO už budeme vědět.

Očekávání, nervozita, radost, bolest, nadšení, smutek, únava… to jsou pocity, které mě dnes provázely. A co mi a nám všem přinese zítřek?