Bolehlav sociálních demokratů

ČSSD v prvním kole letošních prezidentských voleb nevyhrála, nyní jí hrozí, že v druhém kole prohraje. Miloš Zeman v duelu s Karlem Schwarzenbergem párkrát vypadl z předvolební role moudrého a klidného muže – nejen slovy, ale i řečí těla jasně ukázal, že s pozicí prezidenta se nespokojí. Celou svou duší je bojovný politik (nic proti), který chce, aby se politika řídila podle jeho not.

Zemanovo křídlo

Miloš Zeman v uplynulých letech kontinuálně decimoval sociální demokracii. Každý předseda ČSSD dřív nebo později zažil tvrdý atak z jeho strany a brzký konec. Když se mu to hodilo, zařídil přeběhlíky pro vládu Mirka Topolánka. O ČSSD mluvil pouze hanlivě a postavil proti ní svou vlastní stranu. Jeho vliv na levici je přitom stále značný. Nejen u komunistů, kteří kvůli němu odmítli podpořit kandidáta „spřátelené“ partaje, ale také uvnitř strany, již opustil.

Z šesti místopředsedů ČSSD jsou tři – Michal Hašek, Marie Benešová, Zdeněk Škromach – více loajální k neřízené střele z Vysočiny než k vlastnímu předsedovi Bohuslavu Sobotkovi. Pakliže se Zeman stane prezidentem, bude následovat to, co u něj známe: tvrdý atak na všechny, se kterými má nevyřízené účty. Sobotkou a Lubomírem Zaorálkem počínaje a Jiřím Dienstbierem konče.

Bratrovražedný boj uvnitř ČSSD v době, kdy se tato strana zřejmě brzy stane vládní silou, není dobrý. A to zejména pro českou společnost, kterou nekonečné přestřelky brzdí v rozvoji, k němuž má jinak výborné podmínky i vnitřní potenciál.

Dvakrát a dost

První kolo prezidentské volby připomnělo sociálním demokratům nelehkou situaci, ve které se jejich strananachází už poměrně dlouho. Volí ji nemalý zástup liberálního voličstva (kolem šestnácti procent), ale stejný poměr voličů je silně konzervativní, bližší komunistům. Ti první dali hlas Dienstbierovi, ti druzí se přidali ke stoupencům KSČM a hlasovali pro Zemana.

Když je strana v opozici, nic se neděje, protože rozdíly se neprojevují. Jakmile se ale má o něčem rozhodovat, je tu problém. Podobně jako u prezidentské volby. Co má strana dělat, aby nezklamala to či ono křídlo? Dobrá odpověď neexistuje.

Před výkonem i chováním Jiřího Dienstbiera už nejeden volič i nevolič levice smekl. Slušný, výrazný a ještě dokázal ustát, že nepostoupil do druhého kola. Žádná dotčenost, nadávky, hledání viníků. Ba co víc, otevřeně řekl, že nebude volit Miloše Zemana, ale přitom k volbám půjde. Prostě velkorysý a výsostně politický postup, jichž na zdejší scéně stále ještě není zas až tak moc.

Jenže už podruhé v krátkém čase mohl sledovat, že zlepšuje obraz strany, která si to – přísně řečeno – moc nezaslouží. Po úspěchu v pražských volbách byl odejit, aby nepřekážel dalšímu politikaření velké koalice. Po prvním kole prezidentské volby zase nikdo nebral ohled na jeho názory a navzdory jim, přesto však vlastně i jeho jménem, podpořilo  vedení ČSSD Miloše Zemana.

Může jeho volič-stoupenec věřit tomu, že Dienstbiera neobejdou také příště? Proč by měl?

Do vlastních rukou

ČSSD se nevyhne nutnosti vyřešit aspoň částečně tuto rozpolcenost. Podporou Miloše Zemana v cestě na Hrad ovšem zároveň strana napomáhá tomu, že rozhodnutí za ni učiní někdo jiný. Protivník Zeman v mocné a důstojné pozici prezidenta – to by velmi pravděpodobně dostalo liberály v ČSSD do naprosté defenzivy. Ale mohlo by to způsobit i rozpad sociální demokracie na dvě části – konzervativnější a liberálnější. Ta druhá by se pak mohla spojit se Stranou zelených a ta první se proměnit na cosi jako Zemanovce dvě a úžeji spolupracovat s komunisty. Demokratická levice, zejména ta bližší středu, nyní stojí před rozhodnutím, jestli chce vzít svůj osud do vlastních rukou.