Přelet nad vrchlabským hnízdem

Následující text se probojoval do české pětice příspěvků, které spolu s dalšími pěti slovenskými články bojují do 16. dubna v online hlasování o Česko-slovenskou cenu veřejnosti. Podpořte článek Hany Čápové vaším hlasem. 

Ten obraz, jak říká, bude mít před očima do konce života. Sama byla na vážné operaci, a když po jedenácti dnech mohla konečně přijít za manželem do vrchlabské nemocnice, zděsila se: „Ležel na posteli nahý, přikrytý nějakým hadrem. Oči měl jak pětikoruny, koukal někam v dál, nepoznával mě. Kýval hlavou jak sova. Byl totálně mimo. Museli ho něčím zdrogovat,“ říká Henryka Jandourek. Za dalších šest dní její muž Jiří, který šel do nemocnice víceméně zdravý, zemřel. Henryka Jandourek se obrátila na policii, aby okolnosti jeho smrti objasnila. Není jediná. Policie řeší celkem šest případů pacientů vrchlabské nemocnice, čtyři skončily smrtí.

O nic nešlo

Jiří Jandourek (78) byl schopný, hrdý člověk. Za komunismu v sedmdesátých letech minulého století emigroval do Švédska, živil se jako námořník, pak založil lososí farmu. O několik let později měla jeho firma pronajatá tři jezera a byla jednou z největších v regionu. Ve Švédsku také potkal svou druhou ženu, o dvacet let mladší polskou právničku Henryku. Koncem devadesátých let manželé koupili dům ve vsi nedaleko Vrchlabí, stárnoucí muž chtěl žít ve své vlasti.

Letos v polovině července musela Henryka Jandourek na operaci do Hradce Králové. Protože manžel špatně chodil – měl nemocné nervy v nohou a obtížně je ovládal –, chtěla ho po dobu své nepřítomnosti dát do ústavu. „Nechtěl o tom ani slyšet,“ vzpomíná. Spolu s manželovou obvodní lékařkou Jarmilou Macháčkovou proto zařídila, že za ním domů bude chodit geriatrická sestra. Jenže nástup Henryky Jandourek do nemocnice se o den odložil a manžel se z minuty na minutu rozhodl, že si přece jen půjde někam lehnout. „Začal se bát,“ vysvětluje lékařka Macháčková. „Bál se o nemocnou manželku, chtěl jí vyjít vstříc, i o sebe, že když upadne, nikdo ho doma nezvedne.“ Vyjednat místo v sociálním zařízení ale trvá měsíce, tak se lékařka rozhodla pro rychlou možnost. Během jednoho dne domluvila, že si Jandourka – kvůli chronickému zánětu průdušek – vezmou na vrchlabskou internu.

Na vrchlabskou Česko-německou horskou nemocnici Krkonoše, která je jen několik set metrů od ordinace Jarmily Macháčkové, si někteří její pacienti stěžují. Se špitálem, který patří podnikateli Alexandru Seidlovi a v jejímž čele od roku 1998 s přestávkami, kdy byl náměstkem ministra Ratha, stojí senátor Vladimír Dryml, mají špatné zkušenosti. Tamní lékaři podcenili nebo nezjistili vážnou diagnózu a lidé našli pomoc teprve v nedaleké Jilemnici. O Jiřího Jandourka se však lékařka nebála. „O nic nešlo, nepotřeboval vyšetření ani léčbu,“ říká. „Potřebovali jsme pro něj jen ,úschovnu‘ na pár dní. Místo, kde zajistí, aby se najedl, napil, bral léky, nespadl, nic se mu nestalo.“ To se ale ukázalo jako fatální omyl, Jiří Jandourek v této úschovně po sedmnácti dnech zemřel.

Heňo, zachraň mě

Zpočátku vše běželo podle plánu. Manželka vyjednala za pětistovku na den nadstandardní pokoj, Jiří Jandourek polehával, díval se na televizi, užíval si nemocniční nudy. „Cítí se dobře, sleduje TV, občas zakašle,“ zapsala sestra v prvním týdnu. Když mu manželka po operaci volá, stěžuje si jen, že když šel v noci na záchod, dvakrát upadl.

Právě tyhle pády však podle všeho rozhodly o Jandourkově dalším osudu. Podle sestry, která kdysi ve vrchlabské nemocnici pracovala (nechce zveřejnit jméno), se personál asi začal bát, že upadne znovu. Aby s takovými lidmi neměli práci – nemuseli je třeba vodit na toaletu –, dají jim na postel zábrany. Hůře pohyblivý člověk se tak stane vězněm nemocniční postele. Po jeho důstojnosti je veta. Právě to se stalo i Jiřímu Jandourkovi a záznam v dokumentaci svědčí o tom, že to nesl těžce: „Pacient chce přelézt zábrany, chce močit. Dána láhev, do které se nevymočil. Proto dána pampers. Pacientovi vše vysvětlováno, stále dává nohy přes zábrany. Začíná být agresivní.“ Proto nastoupila další fáze znehybnění – psychofarmaka. Podle preskripční karty dostával celkem čtyři přípravky, jež mohou ovlivnit psychiku: Ebixa, Tralgit, Tiapridal a Rispen. Odborníci se shodují, že po takovém koktejlu je člověk mimo normální vnímání světa.

V takovém stavu našla manžela Henryka Jandourek v den, kdy sama přišla z nemocnice a chtěla ho odvézt domů. „Nepoznal mě, měl otevřené oči, nemrkal, koukal přese mě,“ vzpomíná. „Říkám, haló, Jirko. Byl totálně mimo. Byla jsem v šoku. Běžím za sestrou a křičím: Co se to děje s manželem?“ Vysvětlení se nedočkala, jen rady, že na oddělení následné péče by mu bylo lépe, protože ho tam postaví na nohy. Usoudila, že v takovém stavu manžela doma nezvládne. Jenže bylo ještě hůř. „Volal mi, telefon mu asi vypadl z ruky, ale zůstal zapnutý. Slyšela jsem křik a rámus,“ líčí Henryka Jandourek. „Pak ho vzala sestra. Manžela ukládáme ke spánku a nespolupracuje, říkala. Slyšela jsem ho křičet: Heňo, volej policii, násilím mě přivazují k posteli. Nejsem nesvéprávný.“ Dokumentace říká: „Skoro celou noc nespal, po odkurtování se snaží přelézt zábrany, chce jít ven. Opět kurtován pro vlastní bezpečí.“

Ženě dochází, že v téhle nemocnici se její muž nezotaví. Okamžitě sedá k internetu a hledá jiné zařízení. Ráno se domluví v Lázních Bělohrad, že manžela může přivézt. V poledne je vše jinak. Ze sociálního ústavu volají, že ve stavu, jak jej popsala vrchlabská primářka následné péče Ivana Sehnalová, ho převzít nemohou. Zmínka o „kurtování pro vlastní bezpečí“ se stává každodenní součástí Jandourkovy dokumentace. Henryka Jandourek se snaží sehnat jiný ústav. Drama graduje poslední červencový den nad ránem. „Ve tři ráno mi volal, prosil, ať mu zařídím sanitku, že má hrozné bolesti,“ říká Henryka Jandourek. „Volala jsem linku 155. Odmítli mě, že z nemocnice do nemocnice nevozí.“ Ráno primářka Sehnalová volala: Váš manžel zemřel, selhalo mu srdce.

V nemocnici si Henryka Jandourek vyhádala, že manžel musí na pitvu. Během první probdělé noci jí ale v hlavě zněla jeho slova: „Heňo, vymývají mi tu mozek. Pamatuješ, jak jsme se dívali na film Přelet nad kukaččím hnízdem? To je stejný případ.“ Rozhodla se, že půjde na policii a bude chtít soudní pitvu. Ta by kromě příčiny smrti měla říci i to, jaké drogy měl v těle. Výsledek pitvy policie ještě nemá. „Z toho, co vím, manžel na selhání srdce neumřel,“ tvrdí Henryka Jandourek. „Myslím, že mu praskl žaludeční vřed.“

Jak mohou být tak zlí

Polka, která prožila velkou část života ve Švédsku, uvedla do pohybu lavinu. To, co ona říká nahlas, si dávno myslí řada lidí: „Nechci, aby lidé takhle umírali v té nemocnici. Dala jsem tam téměř zdravého člověka, po několika dnech to měl v hlavě vylízané a nakonec umřel. To tak nenechám.“ Poté co televize Nova odvysílala reportáž o smrti Jiřího Jandourka, dostala policie další trestní oznámení, jež se týká obdobné kauzy. Vedeni příkladem Henryky Jandourek, začínají svou zkušenost formulovat také jiní. V reportáži vystoupil Petr Dobeš, kterému letos na jaře umřela po měsíci na oddělení následné péče matka. Šla tam jen načas, než rodina zajistí domov důchodců. V podstatě pokaždé, když přišel Petr Dobeš na návštěvu, měla přikurtované ruce, někdy byla přikurtovaná i v pase. „Odkurtoval jsem ji, chodil s ní na procházky, nosil jí svačinu,“ popisuje syn. „Když jsem se ptal sester, proč je přikurtovaná, říkaly: Je to pro její vlastní bezpečí. Nevím, co tím myslely. Podle mě si jen chtěly zjednodušit práci, postarat se o ležícího pacienta je pro ně nejsnazší. Ale nehádal jsem se s nimi, nechtěl jsem matce přitížit, přilévat olej do ohně.“ Co tomu říkala jeho matka, která byla do poslední chvíle doma (než po viróze potřebovala rehabilitaci) zvyklá chodit každý měsíc k holiči a co chvíli si kupovat nové boty? „Vadilo jí, že musí chodit na záchod do plenkových kalhotek,“ líčí Dobeš. „Říkávala mi: Nechápu, jak mohou být lidé tak zlí.“ Než se rodina rozhoupala, že když se to s domovem důchodců táhne, postará se o ženu doma, bylo pozdě. Zemřela na „selhání srdce“.

Jistá vlna odporu proti vrchlabské následné péči se vzedmula už před čtyřmi roky. V místním časopise Puls vyšlo několik dopisů od lidí, kteří popsali, že jejich blízké drželi v posteli za zábranami, dopovali sedativy a kurtovali a tím je utrápili k smrti. Nic se ale nestalo, nikdo nemocnici tuhle praxi nezakázal a věc usnula. „Jsem moc ráda, že paní Jandourek dala trestní oznámení,“ říká jedna z tehdejších pozůstalých Alena Hrdá. A policisté avizují, že se čtyři roky starým dopisům teď chtějí také věnovat. 

Primářce následné péče Ivaně Sehnalové to ale jistotu o správnosti jejích postupů nebere. „Po sedmačtyřiceti letech praxe musím říct: Kurtovalo se, kurtuje a kurtovat se bude,“ tvrdí. „Když se lidem naše péče nelíbí, mají se o své blízké starat doma.“ Ke konkrétním lidem, kteří na jejím oddělení zemřeli – Jiřímu Jandourkovi a Zdeně Dobešové –, se prý vyjadřovat nechce. Přesto dodává: „Slovo Jandourek nevyslovuji, ale když je starý člověk zmatený, ohrožuje sebe a personál, jinak než s kurty to prostě nejde.“ Pak přejde ke Zdeně Dobešové: „Když máte pacienta, který si strhává pleny, rozmaže hovna po celém lůžku, tak mu musíte přikurtovat ruce, aby to nedělal. Nemocnice nedisponuje takovým skladem prádla, nehledě k tomu, že personál má jinou práci, nemůže u každého stát.“ Zákaz kurtování, který po televizní reportáži vydal ředitel Dryml, ji rozčiluje: „Doplatí na to leda tak příbuzní, budou si ty lidi muset vzít domů, budou jim mazat hovna po pokoji.“

Syn Zdeny Dobešové je ze slov primářky Sehnalové v šoku. „Maminka nesnášela plenkové kalhotky, možná proto si je sundávala,“ říká. „Ale nemůže o ní mluvit takhle, dělat z ní nějaké zvířátko.“ Bývalý ministr zdravotnictví Leoš Heger (TOP 09) má ještě vážnější výhradu. Primářka Sehnalová se podle něj svými slovy usvědčila z toho, že kurty používá proti pravidlům. „Na psychofarmaka a kurty je metodika, smí se používat, jen když to je nezbytně nutné,“ vysvětluje. Pravidlo to je sice gumové – když pacient ohrožuje sebe nebo okolí – a zpětně se těžko dokazuje, zda šlo o nezbytnost, či naopak o zvůli personálu, který si chtěl usnadnit práci, nebo dokonce zdeptat svébytného pacienta. Argumentovat stolicí je však podle Hegera nepřípustné. „To by ve slušné nemocnici neprošlo. Chápu, že sestry toho mají hodně, ale když se pacient znečistí, musí ho umýt a převléknout, pak se nemá v čem patlat,“ říká. „Nemohou pacienty znehybňovat, když se to dá zařídit jinak.“

Já nic, já úředník

„Je to politický útok, mám určité informace, že právě prostřednictvím nemocnice mám být zdiskreditován,“ reagoval koncem srpna v reportáži TV Nova ředitel nemocnice Vladimír Dryml. Nevysvětlil už, proč by právě Henryka Jandourek měla být strůjcem nějaké diskreditační hry. A dnes už se senátor za Zemanovce o situaci ve svém špitále odmítá bavit. Na trutnovské policisty, kteří v nemocnici neprodleně zabavili dokumentaci Jiřího Jandourka, podal trestní oznámení. „Věc se šetří, nebudu se vyjadřovat,“ říká Dryml a hned pokládá telefon. Sdílnější není ani jednatel firmy, která nemocnici vlastní, Jaroslav Fiala. „Na kauze Jandourek je pravda jediné, zemřel,“ sděluje bez uzardění. „Zbytek je práce novinářů.“

Kromě utrpení pacientů zaráží ještě jedna věc. Jak je možné, že nemocnice, o které si lékaři v širokém okolí vyprávějí, jak je mizerná, pořád funguje? Jako příklad úpadku může sloužit kdysi slavná porodnice, kam se začátkem nového tisíciletí sjížděly matky z celé republiky toužící po přirozeném porodu. Dnes jsou na oddělení tři lékaři, dvěma z nich je přes osmdesát let. Právě na ně jsou podána další dvě ze šesti trestních oznámení. Jeden zabil dítě, jež se z těla matky snažil vyprostit kleštěmi. Druhý byl u porodu, při kterém za zatím nevyjasněných okolností zemřelo dítě ještě v matčině těle. Řada schopných lékařů z nemocnice odešla, hned když ji koupil soukromník a razantně snížil platy, další vyhnal ředitel Dryml svým neurvalým chováním. Například oblíbenou lékařku z porodnice vyhodil kvůli údajnému porušení pracovní kázně. Chtěla totiž jet na odborný seminář, Dryml jí odmítl dát dovolenou a když přesto odjela, v nemocnici skončila. Paradoxně má s jeho chováním zkušenost také rodina již citovaného Petra Dobeše. Jeho syn tu byl kdysi na civilní službě a Dryml mu hrozil vojenským soudem. Proto, že nerespektoval jeho příkaz, že pacienty má po chodbách vozit bez přikrývky, aby se šetřilo prádlem.

Podle exministra Hegera mohou zdravotní pojišťovny s nekvalitní nemocnicí rozvázat smlouvu. Kraj, který nemocnice registruje, zase může kdykoli provést hloubkovou kontrolu a registraci odebrat. Jiří Jandourek byl pojištěný u České průmyslové zdravotní pojišťovny, jak je tedy spokojena s péčí o něj? „Pojišťovně nepřísluší posuzovat, zda postup lékařů vrchlabské nemocnice byl lege artis. Pokud to bude policie vyžadovat, poskytneme jí všechny nám dostupné informace,“ reaguje mluvčí Elenka Mazurová. Šest trestních oznámení nechalo v klidu i kraj. „Situaci řeší policie a té je krajský úřad připraven v případě žádosti v daném řízení pomoci. Vzhledem k probíhajícímu vyšetřování krajský úřad vlastní kontrolu neiniciuje,“ říká mluvčí Královéhradeckého kraje Imrich Dioszegi. A je vrchlabská nemocnice kvalitní? „Nevím,“ odpovídá radní pro zdravotnictví Jana Třešňáková (ČSSD). „Mám si tam snad jít lehnout a péči vyzkoušet?“