Na vodě

Tichý génius konce 20. století – tak dnes označují britští recenzenti a spisovatelé Penelope Fitzgeraldovou (1916–2000). Autorku, kterou snad také proto, že začala psát až ve zralém věku, charakterizuje úspornost výrazu. Autorku, jíž novela Na vodě, která se teď představuje i česky, právem v roce 1979 vynesla Bookerovu cenu.

Před více než třiceti lety se to však považovalo za přešlap. Za favorita se v duchu slavného výroku Virginie Woolfové – podle níž kritika automaticky považuje spisovatele za významnější než spisovatelky, jelikož údajně píší o významnějších tématech typu revoluce a války –, považoval postkoloniální autor V. S. Naipaul. Zmatení fotografové se tedy rozhodli autorku narychlo zvěčnit u řeky, načež se Penelope Fitzgeraldová na slavnostní recepci dostavila poněkud mokrá. I když – tak úplně od věci to nebylo.

Manželé Fitzgeraldovi se třemi dětmi kdysi opravdu bydleli na krysami sužovaném hausbótu. Nebyl to však romantický rozmar, ale nutnost. A totéž platí o většině hrdinů novely obývajících počátkem šedesátých let lodě a bárky nedaleko ústí Temže. Žijí „na dohled od několika velmi noblesních domů a pod dozorem Londýnské přístavní správy“, nežijí ovšem, jak tvrdí turistům průvodce, „bohémským životem“. Prostě jen vytvářejí jakousi alternativní komunitu lidí, kteří financemi nijak neoplývají a ani po nich netouží. Komunitu spojenou obdobným více či méně excentrickým životním stylem, v níž je vše, tj. prostředí, postavy i děj, jakoby na vodě, neukotvené a zachycené v pohybu.

Většina z hrdinů má jména podle plavidel, jež vlastní – například prostitut Maurice, který představuje morální centrum prózy v tom slova smyslu, že právě k němu si ostatní chodí pro radu nebo se u něj pouze chtějí vypovídat. Je to nepochybně narážka na skandální pozdně viktoriánský román
E. M. Forstera, na rozdíl od jehož protagonisty však náš Maurice svou homosexualitu nijak neskrývá. Komunita má i svého neoficiálního vůdce – bývalého člena Královského námořnictva Richarda, jenž si stejně jako Fitzgeraldové muž po válce těžko hledá místo, kam patří. A ano, v souladu s konvenčními představami mají i zestárlého malíře Willise, který občas bere do galerie Tate dívku, jež si ovšem na obrazech mistrů všímá především nesrovnalostí – jako třeba že racek vždy sedává na nejvyšším stěžni. Jednu ze dvou dcer pohledné a pořád docela mladé Nenny momentálně žijící bez manžela, pro niž si právě přijela značně movitější sestra z Kanady.

Tématem knihy je neviditelné předivo pout v komunitě a občas i mimo ni: ztroskotané vztahy s manžely i partnery, které jako by sestávaly z ustavičného míjení a nevýslovné křehkosti a na něž se nazírá s lehkou melancholií. Ať už proto, že se autorka volně ohlíží do svých středních, byť nomádských a docela drsných let, nebo proto, že celá komunita neodvratně směřuje k rozpadu a zániku, či proto, že takové vazby mezi lidmi prostě jsou. I poměrně nekonvenční hrdinové přitom řeší nemálo morálních dilemat: například jak mají vychovat své děti nebo zda je poctivé spolu zůstat, když city ochládají, a k tomu ještě bezpečí jejich příbytků neustále nahlodává řeka, jež plyne stejně neúprosně jako čas. Své lodě vyspravují fyzickými záplatami a ucpávkami a vztahy se pokoušejí narovnat vstřícným slovem či gestem, jakmile však promarní tu správnou chvíli – a jejich životy přitom rozhodně nejsou uspěchané jako ty běžné dnešní –, veškerá další snaha je, zdá se, marná.

Jistě, téma mezilidských vztahů je odvěké a postřeh, jak snadno se intimita naruší a těžko vyjádří, také není zrovna původní. Fitzgeraldové se nicméně podařilo zvolit lokalitu nejen ojedinělou, ale pro svůj záměr přiléhavě metaforickou, a tématu podřídila též jazyk a styl. Dialogy jejích „vodních postav“ jsou plné rozpaků, náznaků, odmlk a váhání, a to ať už se někdo snaží o výstižnou formulaci, nebo na ni naopak zcela rezignuje. Na přílivem a odlivem zmítané hladině Temže logicky ani řeč těla nic přesně nevypoví a na všech postavách tak zůstává něco nevysvětlitelného, v důsledku čehož je komunitní propletenec zanechán napospas živlu a svým momentálním rozpoložením a náladám.

Díky pečlivé práci životopisců víme, že skutečný předobraz Maurice se utopil v Brightonu. Fitzgeraldové novela má ale otevřený konec: vypukne bouře, a jak dopadne, ať už pro lodě či pro lidi, se nedozvíme. Asi proto, že moudrá autorka tuší, že v životě většinou nic jednoznačný konec nemá.

Autorka je amerikanistka. 

Penelope Fitzgeraldová: Na vodě
Přeložil Viktor Janiš, Plus, 166 stran