Paso doble na sklonku léta

Je poslední večer posledního víkendu letošního léta. Ve městě Annecy, v parku na břehu jezera se tančí. Nejmladší tady jsou narozeni tak v polovině padesátých let, ale většině je spíš hodně přes šedesát. Pánové mají světlé košile. Nalíčené dámy v lehkých večerních šatech působí mladistvě. Pěkně to roztáčejí. Stojím opodál a říkám si, že až se tito lidé přestanou radovat ze života, skončí s nimi celá jedna epocha, jeden svět. My mladší, kteří tu přihlížíme, už paso doble na sklonku léta tancovat nebudeme. Nebo se mýlím? Myslím na knihu Nizozemce Gerbranda Bakkera, již jsem právě dočetla a která do mne zasela jakousi tíhu, pocit marnosti. Přemýšlím proč. Na rozdíl od tanečníků paso doble, kteří se svým smutkem a vášní už teď patří minulosti, je mezinárodně úspěšná novela De omweg (Oklika), jež letos vyšla v Americe pod názvem Deset bílých husí, produktem současnosti. Sterilní, dříve se říkalo odlidštěné, poznamenané absencí vnitřního života. Hrdinkou je vysokoškolská učitelka středního věku, která z nejasných pohnutek uteče od manžela, z práce i z Nizozemska, pronajme si dům na venkově ve Walesu, nějakou dobu tam zahradničí a potom spáchá, opět z nejasných pohnutek, sebevraždu. V jistou chvíli se k ženě (nevíme proč) připojí neznámý mladý muž, který po její smrti zase odejde. V náznacích se dozvídáme, že akademička, jež se specializuje…