Co se už nevrátí

Od roku 2008, kdy do Evropy dorazila finanční krize v plné síle, prošly země střední a východní Evropy zrychleným kurzem mezinárodních financí. Axiomy, na kterých byl do té doby postaven model jejich růstu, se zhroutily a to v řadě států vyvolalo ekonomickou krizi srovnatelnou s propadem po kolapsu komunistických režimů. Ekonomiky pobaltských států a Ukrajiny se v roce 2009 propadly o 15 a více procent, Rusko o 85, pokles v ostatních zemích byl méně prudký, ale například Česko a Maďarsko si pokles HDP zopakovaly v roce 2011, respektive 2012.

Vážnější než jednorázový, i když prudký, pokles HDP je změna růstového „paradigmatu“. Do roku 2008 státy střední a východní Evropy žily v téměř „ideálním“ světě. Světová ekonomika rychle rostla díky rozšiřování trhů v Asii, Latinské Americe a částečně též v Africe. To zvyšovalo poptávku po čím dál sofistikovanějších výrobcích německých, francouzských i italských producentů, kteří část této poptávky přenášeli na svoje dodavatele v Česku, Polsku a dalších zemích střední Evropy. Zároveň byl na světě přebytek kapitálu, jenž hledal uplatnění, často jakékoli, takže investice rychle rostly a zvyšovaly kapacitu výroby v celém regionu. Stačí si spočítat všechny automobilky, které se zde postavily. Ty šťastnější státy, jež se dostaly do Evropské unie, mohly ještě navíc čerpat poměrně štědré dotace na výstavbu nových dálnic, železničních tratí nebo na čištění řek.