Koupelna

Jsou dva způsoby, jak přes okno pozorovat déšť, tvrdí hrdina prózy Koupelna belgického spisovatele Jeana-Philippa Toussainta. První spočívá v upírání pohledu do jednoho pevného bodu v prostoru a sledování, jak ve vybraném místě prší a prší. Takový způsob prý mysli přináší odpočinek, protože nenavozuje žádné myšlenky o účelu pohybu.

Druhým způsobem je sledování jedné kapky od chvíle, kdy vnikne do zorného pole, až do okamžiku, kdy vybuchne na zemi: „Tak je možné si představit, že pohyb, zdánlivě bleskurychlý, tíhne v podstatě k nehybnosti.“ Tento způsob už ale vyžaduje více aktivní spoluúčasti a pružnosti, a právě tomu se chce Toussaintův hrdina vyhnout. Nehodlá na okolním světě participovat, nerozumí mu, je pro něj příliš dotěrný, chaotický, agresivní. Zavřel se proto v koupelně a ulehl do vany, kde tráví celé dny četbou a poslechem rozhlasových reportáží z fotbalových zápasů. Jen občas tu přijme návštěvu nebo uvítá příchod své přítelkyně Edmondsson z práce.

Toussaint patří ke spisovatelům, které nezajímá konstruování klasického příběhu. Ve svých minimalistických prózách – málokterá má přes sto stran – ohledává konkrétní situaci, stav, do nějž je jeho hrdina vržen. A činí to vytříbeným stylem: čistým a jasným jazykem, umným komponováním rytmu a skladby vět. Od první stránky je jasné, že se tu čtenář setkává s přemýšlivým a pečlivým autorem, který nechce zaplevelovat už tak přebujelý literární svět zbytečnými slovy a banálními příběhy, ale pronikat k významu pozorovaného. Sympatické je, že to dělá nenápadně, brání se doslovnosti, vypráví pomocí příměru, metafory, analogie. A navíc vládne jemným ironickým vtipem. Do filozofování se přímo pouští jen výjimečně – a když,   shodí je na závěr třeba výkřikem „Olé!“.

Českým čtenářům je dobře známý, vyšly tu již čtyři jeho knihy včetně asi nejlepší a nejznámější Milovat se (2004). Všechny spojuje motiv nezadržitelnosti času a světa, který se v důsledku neustálého zrychlování mění v naší mysli v chaotický labyrint. Odráží se to ve fragmentární, až skicovité formě Toussaintových próz, v rezignaci na psychologické vykreslování hrdinů, což ještě více zdůrazňuje jejich odosobnělost a nezúčastněnost na okolním dění. Toussaint vědomě navazuje na existencialistickou linii a na tradici nového románu s jeho důrazem na detail, je tu cítit spřízněnost s Camusem, Sartrem, Beckettem i Robbe-Grilletem, které zmiňuje mezi svými vzory. Oproti nim je ale Toussaint skutečně minimalista. Chce zachytit vše podstatné na co nejmenším prostoru, co nejstručněji, což ve čtenáři někdy může vyvolávat až pocit nehotovosti, pouhé črty nebo synopse.

Koupelna je autorovou prvotinou, vyšla už v roce 1985, a mezi francouzskými kulturními kruhy vyvolala nadšení. Bylo to možná i díky humoru, s nímž tu Toussaint dokázal vykreslit absurditu vnějšího světa.

Například jakmile se hrdina jeho prózy pokusí překonat úzkost a vyleze z koupelny, musí se utkat se dvěma řemeslníky, kteří mu přišli vymalovat byt. V důsledku různých peripetií se tu ale zabydlí a namísto malování debatují o výtvarném umění a nešikovně ve dřezu stahují chobotnice, které chtějí vlastníkům bytu uvařit k večeři. Hrdina proto v náhlém hnutí mysli prchá z bytu i z města a odjíždí do italských Benátek. Namísto turistických procházek se však uzavírá v hotelovém pokoji a celé dny se obsesivně věnuje házení šipek na terč. Je to pro něj evidentně jediná možnost, jak se postavit plynutí času i prostorovým přesunům, jak všechno zacílit do jediného bodu a tam přišpendlit jako tělo motýla.

Podobný motiv se v próze objevuje ještě několikrát, třeba ve volbě Benátek – postupně se potápějícího města, které jednou splyne s nehybnou hladinou. Nebo v reakci hrdiny na přítelkyni, jež přijela za ním, aby ho utěšovala. To ale hrdina odmítá. Nepotřebuje „utěšovat“, potřebuje „utěšit“, spočinout nehybně v její náruči jednou provždy. Když se však jako řešení pokusí zvolit tuto nehybnost, logicky podobný (ne)postoj netečnosti aplikuje i na jejich vztah.

Dojem bezvýchodnosti a absurdnosti tu v posledku podtrhuje návrat hrdiny do výchozí pozice, kdy se jeho osud, a tím i Toussaintovo vyprávění, uzavře do časové smyčky. Příběh se do sebe zakusuje jako Möbiova páska. Není tu řešení. Zbývá jen působivý a groteskní obraz absurdity. Potřeba a zároveň nemožnost nehybnosti.

Jean-Philippe Toussaint: Koupelna
Přeložila Jovanka Šotolová, Fra, 105 stran