Komparz v lágru

Když v roce 1993 natočil Steven Spielberg Schindlerův seznam, jenž získal sedm Oscarů a utržil přes 300 milionů dolarů, objevily se hlasy, že téma holocaustu se definitivně stalo žánrem a zbožím. Snímek byl označován za soubor vyleštěných klišé, z nichž se dál může stát jen parodie.

Debata o uměleckém zachycení holocaustu se však táhne až ke slavnému výroku Theodora W. Adorna z konce čtyřicátých let, že po Osvětimi není možné psát lyrickou poezii, neboť poetizaci skutečnosti budeme pociťovat jako faleš. V případě filmů pak platí, že čím víc utrpení ukážeme, tím lhostejnějšími se stáváme. Nehledě na to, že hrůzu vyhlazovacích táborů nikdy nelze převést na plátno, takže o ní vytváříme zavádějící představu.

Nedávno rozproudil diskusi výrok spisovatele Martina Walsera, že holocaust se nehodí k tomu, „aby se z něj stala hrozebná rutina, zastrašovací prostředek, morální kyj či pouhé povinné cvičení“. Jako přijatelná zbývají dokumentární svědectví, historické studie a eseje. Snad posledním umělecky hodnotným příspěvkem k diskusi byla kniha Jonathana Littella Laskavé bohyně (2006) psaná z pohledu přesvědčeného nacisty. A ve světle této debaty nový snímek Milana Cieslara podle pozdní novely nedávno zemřelého Arnošta Lustiga Colette bohužel jen naplňuje zmíněná varování.

Pravda, předloha to režisérovi neulehčila. V poslední etapě své tvorby se…