Editorial: Čtyři stateční

Podle výzkumu CVVM je dnes post poslance nejméně prestižním zaměstnáním. Před ním se dokonce umístila uklízečka, dělník a v ateistickém Česku nečekaně i kněz. Je to možné vnímat jako kritiku politiků, ale také jako sebekritiku vlastní špatné volby. Vždyť poslance vybírá veřejnost. Možná na tom svůj díl viny nese i to, že neznáme dějiny parlamentu a chování poslanců v různých klíčových momentech.

Drobný příklad: Na sociálních sítích je velmi populární fotografie muže středního věku, který v nacistickém Německu jako jediný uprostřed velkého davu nehajluje. Má ostentativně zkřížené ruce na prsou a dívá se vzpřímeně před sebe. Velmi často je tato fotografie sdílena s komentáři, jako jsou tyto: Hrdina. Takových je málo. Chtěl bych znát jeho jméno. Jaký měl asi osud?

Nemusíme se však dívat za hranice, abychom takové lidi našli, přesto je neznáme nebo na ně zapomínáme. Šéfka sněmovny Miroslava Němcová chtěla nedávno zmínit jména čtyř poslanců, kteří jako jediní hlasovali v roce 1968 proti dodatečnému schválení okupace vojsky Varšavské smlouvy. Prý ta jména nelze dohledat. Spletla se, což se může stát, ale zároveň to dobře ukazuje, jak málo známe své hrdiny (aby to neznělo povýšeně, jména neznal ani autor těchto řádek).

Ve Spojených státech či Velké Británii už by se o nich určitě natočilo několik filmů, což je nejlepší cesta, jak je dostat do povědomí širší veřejnosti a udržet je tam. U nás je ticho. František Kriegel, František Vodsloň, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a Božena Fuková jsou jména těch, kdo jako jediní odolali nátlaku a hlasovali proti stvrzení okupace. Vzhledem k tomu, že od srpnových událostí uplynulo pětačtyřicet let, rozhodli jsme se jejich příběhy připomenout. Poslední žijící, Boženu Fukovou, jsme navštívili a povídali si s ní o její ojedinělé zkušenosti. Článek Ondřeje Kundry najdete na str. 19–22.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery