Zelená, nikoli červená karta

Budím se asi ve čtyři ráno a ne a ne znovu usnout. Stává se mi to skoro pokaždé, když mě čekají nějaké nepříjemné povinnosti. Dnes budu muset v registru vozidel přehlásit auto rodičů na své jméno. Snažím se být klidná, večer jsem opět procházela doklady, všechno potřebné je v průhledné plastikové složce, všechno nepotřebné, ale eventuálně se hodící ve velké papírové obálce. Díky elektronické objednávce pořadí bych měla uniknout dlouhému čekání.

Nervozita však zůstává, před měsícem jsem měnila trvalé bydliště a skoro vždy na mě na úřadě číhala nějaká komplikace. Navíc s sebou musím vzít ani ne tříletou dceru, což činí jakoukoli úřední záležitost ještě o stupeň náročnější.

Ve sjednaný čas přicházím na řadu, před paní na přepážce rovnám potřebné doklady a odmontované SPZ. A je to tady, intuice mě nezklamala. „Ale vy nemáte originál zelené karty!“ Ano, je to pravda, povinné ručení jsem uzavírala po internetu, s sebou mám vytisknutou dočasnou zelenou kartu, která mi přišla e-mailem. Snažím se paní vysvětlit, že na stránkách pojišťovny psali, že je to doklad úplně dostačující. Paní si vede svou, chce vidět, kde to mám napsané černé na bílém. To nemám, černá na bílém je vytištěná pouze moje pojistka. Paní vytahuje těžký kalibr, zelená karta se jmenuje zelená, protože je na zeleném papíře; ani na červeném, ani na žádném jiném. Tak.

Ptám se spíš z legrace, jestli jde tedy opravdu pouze o barvu podkladového papíru a odpověď je ohromující – ano! Vlastně je v přízemí copy centrum, když si to prý nechám zkopírovat na nějaký podobný zelený papír, šlo by to uznat.

Kdyby po mně v tu chvíli úřednice chtěla tři dřepy s výskokem, připadalo by mi to stejně oprávněné. Odmítám na takovou komedii přistoupit, snažím se jí vysvětlit, že na bílém papíře je to to samé, ale bez úspěchu, paní je neoblomná. Volám muži, říkám si, je právník, třeba mi vysvětlí, že mi tu něco uniká, anebo to vysvětlí té paní. Muž nechce věřit, že to, co se děje, je pravda. Mám si nechat zavolat vedoucího. Situace houstne. Dcera hlásí, že má hlad. Paní mi nervózně říká, že je tu zakázáno telefonovat. Jdeme tedy za panem vedoucím, kde pokračujeme každý ve svém kolovrátku, pan vedoucí mi ukazuje cosi v zákoně, nejsem moc schopná se soustředit, vidím jen žlutě podtržené slovo „zelená“ a vnímám jeho trochu škodolibý tón hlasu, který říká něco ve smyslu, že si to tam samy pojišťovny prosadily. Volám tedy na asistenční službu pojišťovny, kde mi dají za pravdu s tím, že vědí, že na některých pracovištích s tím mají problém.

Pan vedoucí je nepřesvědčitelný, i když asistentka na telefonu cituje paragrafy – všechno marné. Dceřin hladový kolovrátek se ozývá hlasitěji, vidím, že s rozumem tu dnes nic nepořídím, a snažím se tedy věc co nejrychleji ukončit. I podle asistentky z pojišťovny opravdu bude asi jediná možnost zkopírovat to na zelený papír, na což ji ale musím upozornit, zda by nebylo lepší o možných problémech tohoto kalibru klienty dopředu informovat.

Vznese prý návrh, hurá, svět bude zas o něco lepší. Zbývá znovu přesvědčit vedoucího, že zelená kopie stačí, mezitím začal tvrdit cosi o originále, zřejmě mu dochází absurdnost celé situace, ale tuhle šanci už si vzít nenechám, takže se loučíme slovy, že teda on o tom radši nic neví.

Následuje mezihra v copy centru, hledám nejpodobnější odstín zelené a přemáhám pláč. Cítím bezmoc a stydím se za byrokratický přístup, kdy všichni souhlasí, jaká je to hloupost, ale to víte, paní, já jsem si to nevymyslel, to ti nahoře, a já  chudák to musím dodržovat do posledního puntíku. Nemusí.

Za šest korun držím konečně v ruce pojistku kýžené barvy a vracím se na přepážku. Zde absurdní drama vrcholí – úřednici stačí zelené papíry k nahlédnutí. Po chvíli mi je vrací spolu s fungl novou SPZ s B velkým jako Brno. I když K jako Krno by bylo pro tuhle parodii možná vhodnější.