31 347 slov pro Hirošimu

Poslední srpnový týden roku 1946 běhali čteníchtiví Američané od jednoho novinového stánku ke druhému se stejnou otázkou: Máte nový The New Yorker? Marně. Aktuální číslo tohoto časopisu bylo rozebrané už dvě hodiny poté, co se objevilo v prodeji. Když to slyšeli v redakci týdeníku, nemohli uvěřit svým uším, vždyť se báli, že právě tohle číslo může znamenat jejich konec. Rozhodli se totiž porušit všechna dosud známá pravidla a publikovali článek o délce jednatřicet tisíc slov (nejdelší do té doby měly kolem dvou tisíc). Téma ale bylo více než zajímavé – reportáž z japonské Hirošimy rok po svržení atomové bomby. Článek vstoupil do dějin novinařiny a navždy změnil vnímání jaderných zbraní. (Poz.: The New Yorker reportáž u příležitosti 70. výročí zveřejnil na svém webu.)

Neodolatelná nabídka

Lidé po celém světě, kteří měli přístup k informacím, se o ničivé síle bomb v Hirošimě a Nagasaki dozvěděli pochopitelně bezprostředně poté, co 6. a 9. srpna 1945 dopadly na zem. Nálože svržené z letadla zabily dohromady na čtvrt milionu lidí a přivedly Japonsko ke kapitulaci (do té doby se přes intenzivní bombardování odmítalo vzdát). Jen málokdo si však uměl představit, jak to na místě dopadu bomb vypadalo. Mediální svět nebyl propojen tak, jak to známe dnes, neexistovala ještě ani televize, která by událost přinesla až do domácností.

Právě proto se v časopise The New Yorker rozhodli vyslat reportéra do Hirošimy, aby rok po bombardování pořídil reportáž, jež by zachytila vše, co se na místě odehrálo a stále odehrává. The New Yorker byl v té době stále populárnější časopis, který už překonal existenční starosti (vznikl v roce 1925) a vnášel do americké žurnalistiky novou energii a nápady. Jako první začal například publikovat portréty zajímavých lidí a pojmenoval je Profil. Časopis měl ilustrovanou obálku bez titulků, uvnitř vycházely kreslené vtipy, články o kultuře, módě, reportáže a literární povídky.

Editora časopisu Williama Shawna (v New Yorkeru působil od roku 1933, o necelých dvacet let později se stal šéfredaktorem, jímž zůstal následujících šestatřicet let) napadlo oslovit občasného spolupracovníka redakce Johna Herseye s otázkou, jestli by článek o Hirošimě nechtěl napsat právě on. Sázka na Herseye byla logická. Výborný válečný reportér, navíc hrdina, který během druhé světové války dostal vyznamenání za záchranu vojáka. Sám několikrát málem zahynul, jednou byl například sestřelen a musel se vyprostit z vraku letadla, jenž klesal čím dál hlouběji do moře. V roce 1944 získal Pulitzerovu cenu za knihu Zvon pro Adano, která se věnovala americkým vojákům na italském území.

Shawn zastihl Herseye v Číně, kam mu v březnu poslal zprávu. Psal v ní, že zatímco celý svět řeší vliv atomových bomb na konec války a jak se přijímalo rozhodnutí je použít, nikdo dosud nepopsal, co zažili a zažívají lidé na místě. „Nikdo se toho tématu ani nedotkl,“ podivoval se Shawn. Herseye to zaujalo, ale protože musel ještě něco dodělat, vydal se do Hirošimy až na konci května. Do výročí tak zbývalo něco přes dva měsíce.

S odstupem času se zdá naprosto neuvěřitelné, že ve městě byl pouhé tři týdny. A to ještě část z nich strávil v Tokiu, protože potřeboval informace z oficiálních míst. Jako zkušený novinář se ale dokázal rychle zorientovat a vybrat si několik příběhů přeživších lidí, na nichž svůj text postavil.

Na konci června už Hersey seděl v redakci New Yorkeru, kde představil výsledek své práce. Šéfredaktor Harold Ross (časopis založil a řídil do své smrti v roce 1951) byl nadšen, stejně jako editor Shawn. Problém byl v tom, že text se nevešel do čísla. Redakce už v minulosti několikrát publikovala články na pokračování, nicméně v tomto případě se jim zdálo, že rozdělení nefunguje. Síla textu spočívala v jeho celistvosti. Shawn navrhl, ať text o délce jednatřicet tisíc slov otisknou v jednom čísle, což by však znamenalo zrušit všechny populární rubriky, protože by se tam nevešly. A také kreslené vtipy, které by vedle zprávy o utrpení Japonců působily nepatřičně. První reakce šéfredaktora Rosse byla, že se Shawn zbláznil, že to časopis zničí, protože čtenáři budou rozzlobení.

„Celý týden Ross chodil sem a tam. Zatímco se rozčiloval, že nechce čtenáře podvést, když jim vezme oblíbené části časopisu, Shawn oponoval s přesvědčivým argumentem, že The New Yorker už je v pozici, kdy může přijít s unikátní výpovědí o tomto novém a zneklidňujícím atomovém věku,“ píše Thomas Kunkel v knize Genius in Disguise: Harold Ross of The New Yorker (Génius v přestrojení: Harold Ross z New Yorkeru).

Ross se natolik bál reakce čtenářů, že debatu o článku tajil před zbytkem redakce. Když se blížila nutnost vydat konečné rozhodnutí, Ross vsadil na své předsevzetí nabízet kvalitní novinařinu a vydal souhlas s publikací. Stále nicméně plný obav z reakce.

Práce začíná

To však neznamenalo konec příběhu. Anglosaská žurnalistika vždy využívala velmi přísný editorský systém. Jeho podstatou je, že na článku kromě autora ještě pracují editoři, kteří kladou otázky, připomínky a přicházejí s návrhy, jak text vylepšit. The New Yorker byl a je v tomto ohledu jeden z nejpoctivějších. A to i ve sféře literární. Ať už šlo o začínající spisovatele, jako byl například J. D. Salinger, či zkušenější jako Vladimir Nabokov – všichni museli podstupovat tvrdou a mnohdy dlouhou oponenturu, než The New Yorker otiskl jejich povídky. Jak sami později přiznávali, díky ní se z nich stali lepší spisovatelé.

S tím počítal i Hersey, který právě kvůli pečlivé práci New Yorkeru dal přednost jejich nabídce před oslovením z Time. Po dva týdny téměř neopustil kancelář editorů. Sám Ross prý sepsal na dvě stě otázek a poznámek, s nimiž se zkušený autor musel popasovat. Nároky byly tak vysoké, že se redakce rozhodla raději nedodržet výročí bombardování Hirošimy a článek vyšel až tři týdny po něm. Ani v redakci, ani v obchodní části vydavatelství o tom, co se chystá, pořád nikdo neměl tušení.

Článek Johna Herseye nazvaný lakonicky Hirošima (lze ho nalézt na internetu) je i po letech fascinující novinářskou prací. Ani jedno slovo navíc, žádná snaha uměle vyvolávat emoce, prostě popis šesti osudů za dramatických okolností:

„Ráno, když dr. Fujii vyprovázel na nádraží svého přítele, se vzduch ani nepohnul, teď jím ale nárazy větru cloumaly ze všech stran. Na mostě vanul od východu. Všude okolo vyrážely nové plameny a rychle se šířily. Zanedlouho už nebylo kvůli strašlivé výhni a sprškám horkých sazí možné na mostě dále zůstávat. Dr. Machii se rozběhl ke vzdálenějšímu břehu řeky a dál ulicí, kterou plameny dosud nezachvátily. Dr. Fujii sestoupil k řece pod mostem, kam se již dříve ukryli další lidé, včetně služebnictva, jemuž se podařilo vyprostit z trosek. Dr. Fujii odtud zahlédl zdravotní sestru visící za nohy z trámů nemocnice a pak další, které trámy bolestivě svíraly hruď. Požádal o pomoc několik lidí pod mostem a obě sestry vyprostil. Na okamžik se mu zdálo, že zaslechl hlas své neteře, nemohl ji ale najít a už ji nikdy nespatřil. Čtyři z jeho zdravotních sester a dva pacienti v nemocnici zemřeli.“

Když časopis vyšel, připravoval Ross kolegy i sebe sama na zdrcující kritiku od čtenářů. Nastal však pravý opak. Časopis během pár hodin zmizel ze stánků, lidé jej přeprodávali za desetkrát vyšší cenu. Albert Einstein si objednal tisíc kusů tohoto vydání. Vysílalo se na pokračování v rádiu, licenci k přetištění zakoupilo několik desítek novin a časopisů. Text ale hlavně splnil svůj cíl. Lidé po celém světě zjistili, co dokáže atomová bomba. Článek byl později porotou Newyorské univerzity vyhlášen za nejlepší článek americké novinařiny 20. století. I proto se tvář Johna Herseye objevila na poštovní známce. Výsadní postavení textu stvrdil i samotný The New Yorker – od té doby už nikdy nezopakoval to, že by v celém časopise publikoval jen jeden článek.