Poslední den

Je středa. Probouzím se doma ve svém pokoji s již několik měsíců trvající směsicí pocitů smutku, bezmoci a napjatého očekávání nevyhnutelného. Den teprve začíná, ale já už se cítím vyčerpaný, bez energie. Ve vedlejší ložnici leží moje umírající maminka. Na začátku všeho byl miniaturní nádor na polypu v tlustém střevě, který však intenzivně metastazoval do jater. Kus střeva mámě vyoperovali, s mnohačetnými metastázemi v játrech však již nešlo nic dělat.

Navzdory beznadějným statistikám, které po operaci opakovaně vycházely z úst onkologů a dávaly pacientce několik měsíců života, zápasila máma s nemocí čtyři roky. Sebepřesnější statistika je stále jenom statistika a zpětně si říkám, jestli nový styl zcela otevřeného přístupu k pacientovi/zákazníkovi, který i mnozí naši lékaři často aplikují, je opravdu tím nejlepším způsobem, jak dodat člověku potřebnou odvahu a motivaci pro vypořádání se s neočekávanou situací.

Vstávám z postele a jdu mámu zkontrolovat. Dnes, ve finální fázi nemoci, v ní už jen stěží rozpoznávám rysy té krásné vitální ženy, která nepila, nekouřila, do práce jezdila na kole a které všichni hádali o deset let méně. Poté co před půl rokem přestala účinkovat léčba a výsledky posledního CT vyšetření před třemi měsíci vyslovily nad mámou konečný rozsudek smrti, se s ní snažím být co nejčastěji. Se sestrou jsme se domluvili, že se o maminku postaráme až do konce doma. Bylo to pro nás zcela automatické rozhodnutí. Přišlo nám, že je to to nejmenší, co můžeme pro mámu udělat za vše, co udělala ona pro nás. Vůbec jsme netušili, do čeho jdeme. O umírání se na veřejnosti příliš nemluví, ačkoli jenom na rakovinu tlustého střeva umírá ročně v České republice přes šest tisíc lidí, řada z nich zbytečně. Měli jsme strach a museli jsme se průběžně vypořádávat se situacemi, které jsme si ještě před pár měsíci ani nedokázali představit. Naše představa o umírání v rodinném kruhu byla možná poněkud idealizovaná, přesto jsme ani jednou nezapochybovali o správnosti našeho rozhodnutí.

Máma leží se zavřenýma očima a pomalu, těžce oddechuje. Podle lékařů zřejmě nemá bolesti, ale posledních deset dní už nejí, posledních pět dní orálně nepřijímá ani stravu tekutou. Rakovina z ní vysála veškerou energii. Nedokáže sama vstát z postele ani se nadzvednout. Obdivuju sestru, která s precizností profesionální pečovatelky zajišťuje veškerou máminu hygienu. Vše potřebné se naučila sama, nevytáčela se, nestěžovala si.

Vlhčím mámě rty a lžičkou jí opatrně vlévám pár kapek vody do úst. Pak scházím dolů do kuchyně nachystat něco jednoduchého k obědu. Rituál s vlhčením rtů a lžičkou vody se ještě několikrát během dne opakuje. Máma nereaguje na naši řeč, jen občas z jakéhosi umělého polospánku trhaně pronese nesouvislé věty beze smyslu. Její duše se už týden pohybuje někde mezi naším a tím druhým světem.

Odpoledne vyrážím sám na procházku do polí, která lemují náš dům, abych aspoň trochu ulevil duši své. Je příjemně vlahý jarní den, od severozápadu se ale blíží velká černá bouřková mračna. Na obzoru se střetávají s pomalu zapadajícím slunečním kotoučem a vytvářejí s ním v podivné barevné symbióze magicky krásný výjev. Okolní příroda jako by v ten krátký moment v očekávání přicházející bouře zcela utichla. Vracím se domů a na chvíli usedám v obývacím pokoji, abych se s tátou podíval na večerní zprávy. Najednou ze schodů schází sestra. Pláče a kýve na nás. Rychle se zvedáme a jdeme nahoru do ložnice. Maminka už nedýchá.

Byl to jeden den z mnoha v mém životě a jediný poslední den v životě mé maminky. Nebyl nevyhnutelný. Možná mu šlo předejít. Možná tady máma mohla být dalších třicet let a vidět vyrůstat svá vnoučata, kdyby byla její nemoc diagnostikována včas, například při preventivní kolonoskopické prohlídce, které se většina dnešních padesátníků vyhýbá jako čert kříži. Na možná se ale na šachovnici života nehraje.

PAVEL DVOŘÁK