Opravdu hrůza bez konce?

Rozpuštění Poslanecké sněmovny minulou středu bylo za situace, kdy v ní neexistuje organizovaná parlamentní většina, logickým krokem. Pohled na cestu k němu ale mohl být matoucí. Někteří poslanci se při jednánípředháněli, kdo s větším gustem řekne, jak už to v tomto parlamentu nemůže vydržet. Ne snad že by se jim nelíbilo být poslanci, nemohli už prý ale vydržet pohled na to, co tento parlament předvádí. Tu neschopnost domluvit se, vyřešit politickou krizi jinak než verdiktem o rozpuštění. Když pak to spravedlivé rozhodnutí padlo, nemohl sedivák přímého televizního přenosu vyhnout otázce, zda jsme opravdu byli svědky takové „hrůzy bez konce“, jak práci této sněmovny při svém posledním proslovu nazval Karel Schwarzenberg. Od toho je pak jen krůček k otázce důležitější – jak vlastně umíme s parlamentem, tímto ne zcela pominutelným nástrojem demokratické moci, zacházet?

Jak daleko od ideálu

Těžko bychom zřejmě mimo sněmovnuhledali profesi, kde její nositelé tak často a tak rádi dávají najevo, že jí pohrdají. Poslanci prostě – jak ukázala i minulá středa – v tomto sportu bezkonkurenčně vedou. Sami si předhazují, jak jim jde jen o nesplacené hypotéky, teplá místa, jak jsou neschopni „normálně pracovat“ a jak jsou kapři, kteří si rybník sami nevypustí. Výrazy pohrdání se na…