Dopisy

TREST A SMÍŘENÍ

Respekt 33/2013

Jako státní zástupce musím reagovat na uvedený článek. Ano, doznání a lítost nad spáchanou trestnou činností je v civilizovaném světě skutečně polehčující okolností, naši republiku nevyjímaje. Je nesmysl tvrdit, že výsledkem doznání pachatele je uložení výchovného trestu soudem, neboť například únosce tří žen Castro z Clevelandu si za své doznání vysloužil „výchovné“ doživotí – namísto trestu smrti.

Ovšem pozor, popírání trestné činnosti není a nesmí být okolností přitěžující! Obžalovaný má totiž právo se hájit způsobem, který uzná za vhodný, může lhát do aleluja, pouze nesmí nikoho konkrétního křivě obvinit ze spáchání konkrétního trestného činu, nesmí nikoho pomluvit a nesmí pohrdat soudem, resp. může, ale riskuje pak další trestní stíhání nebo třeba vyvedení z jednací síně.

Obžalovaný nemá povinnost cokoli tvrdit a nemusí obžalobě nic jakkoli vyvracet, a pokud přece jenom něco tvrdí, nemusí pro svá tvrzení nabídnout důkazy. Povinnost něco tvrdit a ono tvrzené vzápětí podepřít důkazem by obžalovaný měl jako strana sporu v civilním řízení. V trestním řízení má povinnost tvrdit pouze obžaloba a o břemeno podpořit určité tvrzení konkrétním důkazem se pak obžaloba dělí se soudem – neboť je podle stále ještě platného trestního řádu povinností soudu v řízení před ním zjistit, co se stalo a zda je za to odpovědný právě obžalovaný.

Naopak pokud obžalovaný chce, může se hájit, a to i velmi agresivní, konfrontační, zdlouhavou formou, která vyžaduje od ostatních stran řízení a soudu značnou trpělivost, nadhled, jinými slovy profesionalitu.

Obecné řeči obžalovaného o tom, že obvinění je spiknutí, že policie podvrhla důkazy, že policie někoho k něčemu donutila nebo uplatila, jsou obhajobou, se kterou se setkal snad každý trestní soudce a státní zástupce. Mnohokrát jsem zažila, že vyšetřovatelka o dvě hlavy menší než obžalovaný musela u soudu dosvědčit, že obžalovaný skutečně na policejní služebně podepsal dobrovolně protokol, bez toho, že by mu oběma rukama kroutila jeho ruce za zády a ve třetí ruce držela pistoli, přirozeně že nabitou a namířenou na hlavu obžalovaného.

Nicméně jsem nikdy nenabyla dojmu, že by se tento druh obhajoby, který není uchu státního zástupce a soudce milý a který navíc celé řízení přirozeně zdržuje, ve výsledku odrazil v druhu nebo výši uloženého trestu. A na rozdíl od Respektu pevně doufám, že i ve věci obžalovaného Ratha bude soud spravedlivý, tedy že odolá pokušení obžalovaným uložit přísnější trest jenom proto, že obžalovaní byli „zarputilí“, řečnili příliš dlouho nebo příliš nesmyslně. Nelze je trestat za to, že konají tak, jak jim to trestní řád umožňuje.

                        Mgr. Petra Dušková