Dopis z Číny: U procesu století

Když se v neděli 18. srpna na Twitteru objevila zpráva čínské agentury Nová Čína, že ještě nedávno jeden z nejmocnějších čínských komunistů Po Si-laj stane před soudem následující týden, bylo mi hned jasné, kde budu trávit příští dny.

Ťi-nan je město, o kterém většina mých známých ve světě nikdy neslyšela. A to i přesto, že je metropolí východočínské provincie Šan-tung a má přes šest milionů obyvatel. Město leží přes tisíc kilometrů daleko od Čchung-čchingu, poslední mocenské bašty Po Si-laje, a právě proto se čínská vláda rozhodla uspořádat soud tady. V Čchung-čchingu zůstává sesazený lídr nesmírně populární a má mocné přívržence prakticky ve všech institucích třicetimilionové municipality.

Není to první soudní proces, který jsem v Číně zpravodajsky zpracovával. Už od začátku bylo ale jasné, že tentokrát bude všechno trochu jinak. Samotný spletitý Po Si-lajův případ obsahuje prvky napínavého politického thrilleru: vražda, zrada, korupce, sex, zneužívání moci. Čínská i světová média o soudu hovoří jako o procesu století.

Nesmírně mě překvapilo, když jsem se dozvěděl, že zahraničním novinářům bude udělena akreditace. Většinou nás od soudů vyhánějí. Akreditace nebyla na vstup do soudní síně, tam by nás u tak citlivého případu nikdy nepustili, ale alespoň k přístupu před soudní budovu. Všechny ulice v okolí soudu byly neprodyšně uzavřeny a hlídány tisíci policistů. Soud oznámil, že bude dění v síni živě komentovat na čínské obdobě Twitteru – něco podobného se v historii čínského soudnictví nikdy nestalo. Přestože nemám podobné mediální cirkusy vůbec v lásce a snažím se jim vyhýbat, mají jednu výhodu. Věděl jsem, že potkám spoustu známých z branže, z nichž některé jsem neviděl již několik let.

V sedm ráno v den začátku procesu čekalo ve vyhrazeném prostoru před soudní budovou přes sto novinářů. Jak jsem očekával, byli tam všichni od CNN přes BBC, Al-Džazíru až po tureckou nebo dokonce katalánskou televizi. Okolí soudu bylo v obležení policie. Přístupové cesty k budově blokovaly plastické barikády, za nimiž postávaly stovky zvědavců. Čekali na obžalovaného komunistického lídra, o kterém se ještě před dvěma lety v Číně hovořilo jako o budoucím prezidentovi země.

Došlo mi brzy, že si to na nás úřady dobře vymyslely. Policie nikoho z novinářů k barikádě vzdálené asi 100 metrů z vyhrazeného prostoru nepustila. Přemluvil jsem tedy jednoho policistu, aby mi dovolil odejít alespoň opačným směrem. Obešel jsem obrovský městský blok a byl jsem tam, kde jsem potřeboval. U oné barikády bylo něco přes sto lidí a nebyli to pouze zvědavci, jak jsem si nejprve myslel. Většina z nich byli přívrženci Po Si-laje, kteří se do Ťi-nanu sjeli z různých koutů Číny. Provolávali mu slávu a dožadovali se jeho propuštění. Několik z nich mělo na sobě trička s portrétem Mao Ce-tunga. Hlasitě jim tu oponovali Po Si-lajovi odpůrci a na vše dohlížely desítky policistů. Výměny názorů byly hlasité, ale k násilí nedošlo.

Dal jsem se s nimi prostřednictvím překladatelky do řeči. Zastánci Po Si-laje tvrdili, že jenom on byl v čínské komunistické straně jediným ryzím komunistou hodným odkazu Mao Ce-tunga, budoval skutečný socialismus, zastával se chudých a pracoval pro ně. Nějak si nevšimli rozporu třeba v tom, že jako stranický lídr Po Si-laj vydělával v přepočtu asi 600 tisíc korun ročně, ale jeho majetek se odhaduje na miliony dolarů. Všichni do jednoho byli přesvědčeni, že jde o zinscenovaný politický proces, který odráží mocenské boje uvnitř komunistické strany. Starší lidé vzpomínali s nostalgií na zlaté časy za Mao Ce-tunga a lamentovali nad současným stavem materialistické společnosti. Všichni se ptali, odkud jsem. Prý mám štěstí, že nepracuji pro americkou televizi, protože Američané jsou zdrojem veškerého světového zla. Po podobných výměnách názorů několikrát následovalo provolávání protiamerických sloganů.

Po Si-lajovi kritici naopak proces podporují. Po Si-laj je podle nich skutečně zkorumpovaným aparátčíkem. Mnoho z nich je přesvědčeno, že soud je důkazem, že současná pekingská vláda to myslí s bojem proti korupci vážně. Několik lidí se shodlo na tom, že Po Si-laj u soudu je symbolem chamtivosti a korupce celého čínského vedení. „Dnes nestojí před soudcem Po Si-laj, ale vedení komunistické strany Číny,“ řekl mi jeden z nich. „Proč jim trvalo dvacet let, než přišli na jeho zločiny? Proč ho dosazovali z jedné významné funkce do druhé?“ ptal se a sám si odpověděl: „Protože byl jedním z nich, protože jsou všichni stejní. On jim ale nějak přerostl přes hlavu.“

Lidé na ulici diskutovali i o čínské ústavě, o komunistickou stranou kontrolovaných soudech, nebo dokonce o možnosti zavedení západní demokracie v zemi. Byla to fascinující scéna. Za svých sedm let v Číně jsem podobnou veřejnou diskusi nikdy nezažil. Připomínám, že vše sledovaly desítky uniformovaných i tajných policistů. Nezatkli ani nezpovídali jediného člověka.

Napjatá byla i situace v soudní síni. Ještě ráno jsem hovořil s několika novináři ze světových médií a všichni jsme byli přesvědčeni, že soud vynese verdikt ještě v ten den. Po Si-laj se během vyšetřování ke zločinům přiznal a soud měl být pouhou formalitou. Před soudcem však Po Si-laj některá obvinění popřel a začal se bránit. Bylo jasné, že verdikt hned tak neuslyšíme. 

 Autor je reportér ČT

Dopis z…  je nová rubrika časopisu Respekt. Kromě Tomáše Etzlera se tu o své postřehy pravidelně dělí Markéta Hodoušková z Paříže, Ivana Kottasová z Londýna a Zuzana Boehmová z New Yorku.