Dopisy

NENÍ KOUŘE BEZ OHNĚ

Respekt 32/2013

Vadí mi připravovaný zákaz kouření v restauračních zařízeních a také zákaz prodeje tabáku s příchutí. Nikdo totiž nemyslel na tak okrajovou, i když u nás stále rozšířenější věc, jíž jsou vodní dýmky. Jejich kouření je spíše společenskou záležitostí než projevem závislosti. Navíc na popularitě získávají „tabáky“do vodní dýmky bez nikotinu, tedy různé bylinkové ochucené směsi a podobně.

Pokud nemáte vodní dýmku doma, nejčastěji si ji s přáteli zajdete vykouřit do čajovny. A tady se dostáváme k prvnímu problému. Čajovny nemají žádnou vlastní kategorii, spadají tedy pod restaurační zařízení. Už nyní musí čajovny, které vodní dýmky nabízejí, obcházet zákon, protože ten nedovoluje prodávání tabákových výrobků v jiném než neporušeném okolkovaném balení. Nejmenší balení tabáku do vodní dýmky má 50 g, což je několikanásobně více, než je potřebné množství pro přípravu jedné dýmky.

Dobře, řeknete si, musí se dát přednost lidskému zdraví, kuřáci nemají nekuřáky obtěžovat nikde, personál musí být chráněn, zakažme kouření na veřejnosti, kdo chce, ať si kouří doma. Ale tady se dostáváme k druhému problému. Co budou kuřáci vodních dýmek po případném přijetí zákona kouřit? Jedině tabák pašovaný z Blízkého východu, protože tabák s příchutí bude v EU zakázán. A to považuji za velké omezení osobní svobody. Pokud nemá být kouření zakázáno úplně (a u nás není zakázána ani konzumace tvrdých drog), nemá být omezováno ani to, co se smí a co nesmí kouřit.

Kateřina Markéta Matoušková

SLINIVKA NA OPASKU

Respekt 33/2013

Za pětatřicet let, co s cukrovkou žiji, došlo, pokud se týče terapie, ke změnám, které nám velké množství problémů ulehčí. V mnohém však stále zaostáváme za většinou Evropy. Diabetik dostane sto jehel na rok, což při čtyřech aplikacích inzulinu denně znamená jednu jehlu na patnáct aplikací. Diabetik si měří hladinu cukru v krvi minimálně třikrát denně, ale dostane pouze tisíc proužků na jeho měření ročně, zbytek si musí dokoupit sám. A to je nucen podepsat prohlášení, že pokaždé, než sedne za volant, změří si hladinu cukru v krvi, aby neohrožoval ostatní řidiče– i tyto proužky do glukometru musí dokoupit z vlastních prostředků.

Nemám osobní zkušenost s inzulinovou pumpou, ale vím, že i zde jsou doplatky nemalé. Pokud je diabetik plnoletý, ještě studuje a není výdělečně činný, ztíží svou nemocí značně finanční situaci své rodiny.Je mi jasné, že moderní technologie něco stojí, ale tady mluvíme o prevenci a kontrole, protože dobře kompenzovaný diabetik stojí jistě státní pokladnu méně.

Jana Vorlíčková