Někdo jiný. Kronika proměny

„Pakliže mě však přeci jen straší neblahá tušení ohledně faktu mé existence, musím dobře vědět, že tohle není strach ze smrti, ale právě naopak: existenciální roztržitost,“ píše maďarský spisovatel Imre Kertész ve své deníkově laděné próze Někdo jiný. Kronika proměny, která právě vyšla česky. A dodává: „Pozapomínám na smrt a to vrhá stín na vážnost mé vezdejší existence. Není-li má existence neuvěřitelná, nestojí za řeč.“

Co se počtu držitelů Nobelovy ceny týká, je na tom maďarská literatura stejně jako ta česká. Imre Kertész (1929) byl přitom v době svého ocenění v roce 2002 mezinárodně stejně neznámým jako Jaroslav Seifert o necelých dvacet let dříve. Zde však podobnost končí. Kertészův osud a dílo mají blíže k takovému Arnoštu Lustigovi než k Jaroslavu Seifertovi. Maďarský Žid Kertész byl ve čtrnácti letech deportován do Osvětimi a v různých koncentračních táborech byl vězněn až do konce války. Když se vrátil do rodné Budapešti, zjistil, že přišel o otce a že ani maďarská společnost přeživší nevítá právě s otevřenou náručí. Svou určující životní zkušenost zpracoval v románu Člověk bez osudu, který bez většího zájmu vyšel v kádárovském Maďarsku v polovině sedmdesátých let. Paradoxně teprve poté, co Kertész po pádu železné opony začal žít napůl v Německu a jeho knihy byly přeloženy do němčiny, došel jako autor obecnějšího uznání.

„Celá moderní mytologie začíná giganticky zápornou událostí: Bůh stvořil svět, člověk stvořil Osvětim,“ píše Kertész. Promýšlení holocaustu je v celém Kertészově díle neustále přítomno, ostatně věnoval mu také podstatnou část své řeči, pronesené při příležitosti udělení Nobelovy ceny. Jak napovídá i výše citovaná věta, šoa je pro Kertésze víc než jen dějinná událost. Svou hrůzností jako by se vymanila z historického času a přeskočila do říše idejí či do kolektivního podvědomí. „Na holocaustu je nejhorší, že se vůbec stal,“ řekl autor v nobelovské řeči a na jiných místech z toho vyvozuje, že holocaust tu už provždy bude, podobně jako biblická potopa světa.

Přesto by bylo omylem považovat Kertésze za autora jediného a svým způsobem vnuceného tématu. Právě deníková próza Někdo jiný. Kronika proměny Kertésze zastihuje v jiné podobě: stále sice melancholického, ale zároveň zvláštním způsobem uvolněného – zdá se, že za onou uvolněností stojí jednak úleva z pádu komunistického režimu a s tím spojená resuscitace evropanství, jednak autorův osobní úspěch. Změnu nálady přesně vystihuje sentence: „Všichni se ptají na Osvětim: ačkoli bych jim měl spíš vyprávět o trudných slastech psaní – oproti nim je Osvětim cizí a nedosažitelná transcendence.“ I tak je však název knihy jednoznačně ironický: k žádné skutečné proměně autorovy osobnosti nedojde, někdo jiný zůstane nadále někým jiným.

Kertészův deník začíná na podzim roku 1991 a končí smrtí manželky v blíže neurčenou dobu. Nepřekvapí, že datace jednotlivých zápisů chybí, Kertész svůj deník komponuje volně, spíše po tématech než časově. Je přitom znát, že podstatné pro něj nejsou události, ale to, co z nich člověk dokáže vyzískat – více než viděné tu platí pohled, neboť teprve ten odhaluje spojitost věcí. Jako v případě každého mnohovrstevnatého textu existuje i zde více možností čtení. Ve většině z nich však přece jen bude vystupovat vykořeněný evropský intelektuál s velkým zavazadlem historie, který brázdí střední Evropu ve vlacích EuroCity, jednou aby četl ze své knihy, podruhé aby překládal Wittgensteina nebo se po osmi stech kilometrech setkal s přítelkyní. Do onoho zavazadla se přitom vejde leccos: půvabná historka o tom, jak Lenin ochrnul, když házel kameny po slavících, stejně jako děs ze skinheadů, kteří uprostřed noční Budapešti pasou po někom, koho by zmlátili.

Kertészova rozsahem nevelká kniha se řadí k tomu nejlepšímu, co v oblasti deníkové literatury v poslední době vyšlo. Výrazným existenciálním gestem ji lze postavit vedle Zápisníků Alberta Camuse, možná nejblíže však má ke Střípkům deníku Eugèna Ioneska; vedle toho, že jsou oba brilantními stopaři jemných vnitřních hnutí, zde i tam probleskuje jakási naděje navzdory – původu, povaze či osudu. Deníky tohoto typu jsou – řečí klasické filozofie – záznamem o heroickém střetu bytí a vědomí.

Autor je redaktorem revue Host.

Imre Kertész: Někdo jiný. Kronika proměny
Přeložila Adéla Gálová, Kniha Zlín, 102 stran