Probouzím se asi ve čtyři ráno a zjišťuju, že je bouřka. Za zvuku hromů znova usínám. V sedm ráno mě vytahuje z postele táborový budíček. Jsem celý ztuhlý po další noci na prknech, karimatce a v ne zrovna extra teplém spacáku, přesto se těším na další den.
Obléknu se a bos vyrážím na hřiště. Ploužím se polomrtvý pěšinkou a nohy mě bolí, jak došlapuju na kořeny. Konečně jsem na hřišti a rozložím si karimatku. Začínáme pozdrav slunci. To je cvičení, které se skládá z dvanácti cviků, které musíte udělat v tempu vašeho vlastního dechu. Opakuje se to dvanáctkrát každé ráno.
Po únavné rozcvičce si na hřišti lehnu na pár minut do orosené trávy. Zvedám se, vracím se do týpí, chvatem beru ručník a jdu na nudapláž skočit do potoka a dát si ranní koupel v ledové vodě. Skáču a dopadám, voda je fakt neuvěřitelně studená.
Vynořuju se a rychle pádím ven. Je to skvělé, protože voda je studenější než vzduch, takže když z ní vylezete, tak vám je vždy teplo a hlavně vás to nahodí na celý den. Osuším se a po lesní pěšince se vracím do tábora.
Náš tábor je v Českém lese a vede ho Milan. Tábořiště se skládá ze sedmi týpí postavených do kruhu na břehu potoka. Je nás tu 26 i s vedoucími a máme skvělé počasí. Víc vám o něm nechci prozrazovat.
Přiznám se, že jsem sem vůbec nechtěl jet, protože tábory nesnáším. Ale tady je to skvělé. Přesně v osm zazní bubínek svolávající všechny ke stromu. Tady se scházíme každé ráno a děláme nejrůznější skopičiny. Tomu stromu se říká Aselchud, když si to přečtete pozpátku, tak je vám jasné, že je to duch lesa. Dnes jsme si stoupli do kruhu a rozkládáme deky. Na ty si lehá jeden člověk a ostatní ho brutálně zlechtají. Pak se chytíme za ruce a začínáme píseň, kterou tu každé ráno zpíváme.
I’m always with you,
I’m always with you,
today tomorow,
always forever.
Opakuje se to několikrát dokola. Potom se dávají body za buzení, každý ukáže na prstech, kolik dá budičovi, body od jedné do pěti. Pak si všichni rychle doběhneme pro kotlíky a běžíme pro vodu k prameni, abychom si mohli uvařit čaj.
Když dorazím k prameni, už tam je fronta. Než tu frontu vystojím, tak objasním, jak se tu vaří. Máme skupinky po šesti lidech a vaříme si sami. Dostaneme suroviny a můžeme s nimi dělat, co chceme. Vaříme na otevřeném ohni na trojnožce. Odnáším kotlík plný vody a vracím se do tábora. Dáváme vařit čaj a pečeme topinky. Pak poklidně snídáme a zase je slyšet bubínek. Jdeme k hlavnímu táborovému ohništi, rozdává se práce. Já jsem vyfasoval rozebírání starého dřevěného mostu přes potok. V tom vedru se nedá moc pracovat, ale do oběda to stíhám. Je pórek s rýží, dosyta jsem se najedl a následuje siesta. Usínám a budí mě až bubínek svolávající ke hrám. Dnes hrajeme dobývání hradu. Rozdělujeme se do dvou týmů, jeden je v roklince a druhý nad ní a navzájem se vybíjejí šiškami. Ti, kdo jsou dole, jsou „útočníci na hrad“, a ti, kdo jsou nahoře, jsou „obránci hradu“. Jsem obránce, utekl jsem z hradu ještě se čtyřmi dalšími obránci a vybíjíme útočníky ze zálohy.
Vyhráli jsme. Po hře následuje takzvaný STICKÁČ (stick talking). Všichni se odebereme do černého týpí a tam společně meditujeme. Meditace vypadá tak, že se v mysli soustředíte na nějaký bod nebo věc a pokoušíte se neuhýbat od něj k jiným myšlenkám. Když se tak stane, musíte se k tomu stejnému bodu vrátit.
Pak se může konečně mluvit. Ale má to svoje meze. Do kruhu se posílá dřevěná hůl a mluvit může jen ten, kdo ji zrovna drží. Většinou všichni říkají, co se jim tento den líbilo a na co se těší. Já dnes neříkám nic. Pak zpíváme mantru. Poté vylezeme z černého meditačního týpí a jdeme dělat placky na peci. Všem moc chutnají, hlavně ty s povidly. Pak se vracíme do našeho týpí a zapalujeme oheň. Můj kamarád Ríša nám tady každý večer čte knížku Agathy Christie Desetmalých černoušků. V odlesku plápolajícího ohně usínáme a těšíme se na další den.
ANDREJ KONTRA, 13 let
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
