Dopisy

Deset českých zpráv Stíny doktora Sváčka

Respekt 32/2013

V Deseti českých zprávách informujete o tom, že „poprvé v novodobé historii“ odsoudil Evropský soud pro lidská práva Českou republiku, a to v souvislosti s událostí na policejní služebně v Aši. To je holý nesmysl, neboť Evropský soud pro lidská práva shledává porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze strany ČR v několika případech každý rok. Dále podle Respektu soud mj. konstatoval, že „strážníci“ stěžovatele na služebně surově ztloukli. Přitom Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí naopak výslovně konstatuje, že z důkazů nelze dovodit, že by byl stěžovatel policistou na policejní služebně napaden a zbit.

Nepravdy této zprávy bych ještě přešel, ale nemohu mlčet k článku s názvem Stíny doktora Sváčka. Předesílám, že mi nejde o osobní obhajobu předsedy Městského soudu v Praze. Ovšem výtka Respektu, že dr. Sváček nikdy jako předseda soudu „výrazně nereagoval“ na „excesy“ soudců svého soudu (jimiž míníte konkrétní rozhodnutí soudců Městského soudu v Praze, která jmenujete), je neuvěřitelná! Přece předseda žádného normálního soudu v žádné normální demokratické zemi zde není od toho, aby soudcům na svém soudu říkal, jak mají v jednotlivých věcech rozhodovat, a aby je káral či postihoval za to, jak již rozhodli. Vůbec mi není jasné, jak by měla taková kýžená „výrazná reakce“ předsedy soudu vypadat. Možná veřejné zatracení nebo výchovné fyzické tresty?

Netvrdím, že každé soudcovské rozhodnutí je správné, ale k jeho nápravě vedou standardní cesty opravných prostředků, a ne jakákoli aktivita předsedů soudů, kteří jsou do svých funkcí instalováni mocí výkonnou. Mimo jiné v tom spočívá soudcovská nezávislost, která je nám drahá a kterou Respekt svou argumentací fakticky ohrožuje.

JUDr. Tomáš Novosad, soudce
Městského soudu v Praze
a viceprezident Soudcovské unie ČR

NENÍ KOUŘE BEZ OHNĚ

Respekt 32/2013

Argumentace obou táborů jsou víceméně známé a oba usilují o totéž – osobní svobodu. Právě proto není možné dosáhnout shody či kompromisu. Zjednodušeně řečeno, většina kuřáků chce kouřit kdekoli, zatímco nekuřáci nechtějí být obtěžováni nikde. Nekuřáci sami nikoho ničím neobtěžují. Naopak.

Nedomnívám se, že klíčem k úspěchu jsou jen zákony a represe. Chybí odvaha všech obchodníků neprodávat kusovky a důsledně kontrolovat věk kupujících. Chybí i odvaha nekuřáků. Díky větší odvaze provozovatelů restaurací a kaváren by se možná podařilo posunout hranice svobody blíž ke středu.

Kdo je v tomto „zápase“ svobodnější, je zřejmé – jsme to my, nekuřáci. Do zakouřených restaurací chodit nemusíme a osobní svoboda lidí s nikotinovou závislostí je iluze. Správné odpovědi by nám mohli dát psychologové, sociologové – a ekonomové.

Pavel Miškovský

OMLUVA

Ve sloupku Kamila Fily v minulém čísle Jsou Všichni rodáci pořád dobří? byl nesprávně citován facebookový status filmové publicistky Aleny Prokopové. Správně formulovaná otázka, již Prokopová pokládala, zní: „Přemítám, čím jsou mi Jasného Všichni dobří rodáci tak trochu odporní. Ještě někdo to tak cítí?“ V tisku vyšla omylem neopravená verze textu, která dotyčnou větu významově silně posunovala. Omlouváme se.