Nacionální zatuchlina

Zpráva, že většina členů vědecké rady Univerzity Karlovy v Praze nepovažuje za vhodné, aby byl Umbertu Ecovi udělen čestný doktorát, prolétla českými médii jako kometa; zazářila a rychle zapadla. I univerzitní web informuje raději o tom, která štafeta si doběhla pro pohár rektora. V zemi Antona Špelce ostrostřelce se mohou bujní akademici ukájet představou, jak si světácký Talián teď objednává své „liguére“ a žehrá, že v Praze jsou vědci tak rigorózní.

Za vytrvalou pozornost nicméně stojí symbolické rozměry celé kauzy. Mají dimenzi mediální: hodnostáři, opojení staletými rituály s pedelem, insigniemi a archivem, v němž vše zmizí, si prostě nevšimli, že v době zveřejňování veškerých zápisů na webu je hra na to, komu z celého širého světa tentokrát čestný doktorát taky nedáme, hrou anachronickou a neslušnou. Hlavní je ale dimenze hodnototvorná: řád pro udělování čestných doktorátů na UK stanovuje, že titul „může univerzita udělit osobnostem, které se v mezinárodním měřítku významně zasloužily o rozvoj vědy nebo kultury anebo jinak o prospěch lidstva“; následují už jen specifikace formální. Pokud členové vědecké rady uvádějí, že takový titul patří jenom těm vědcům, kteří s univerzitou intenzivně spolupracují, dopouštějí se výrazného přeinterpretování pravidel. Je příznačně ironické, že právě Eco proti takovým postupům trvale brojí,…