Český klid

Milan je vděčný za každého panáka, kterého mu někdo zaplatí. Je mu čtyřicet šest a patnáct let svého života strávil v českých vězeních, rok v rakouském. Naposled ale opustil bránu kriminálu před deseti lety. „Zjistil jsem, že je výhodnější žít na ulici. Seděl jsem většinou za vloupačky do bytů nebo chat a to už se vážně nevyplatí. Ukradnu televizi, počítač, obrázek, v zastavárně za to dostanu dva tisíce. No a policajti už mě znali a navíc je jejich technika tak dobrá, že mě brzo vypátrali. Stačilo jim pár vlasů. Na to už kašlu, spím teď v ubytovně Charity, nechávám se načerno najmout na stavby a jsem v pohodě,“ popisuje Milan změnu svého pohledu na život. Přiznává, že někdy něco ukradne. „Ale nesmí to být uvázané, zamknuté nebo za dveřmi,“ vysvětluje s lišáckým úsměvem a prstem ukazuje na prázdnou skleničku na stole. Necháme mu dolít. Stačí prý projít třeba nějakou restauraci a vždy se něco najde, host, který jde na záchod a nechá na židli tašku nebo kabelku. Z řetězem připoutaného kola se dá rychle odmontovat třeba dětská sedačka či sedadlo. „Dostanu za to ve frcu pár stovek a vím, že krádež nikdo nenahlásí,“ říká pan Milan.