Zamilovaný pan Nečas

Při prvním setkání spolu vůbec nepromluvili a přímo do očí si pohleděli jen na několik sekund. Ale i když Petr Nečas tehdy z konference manažerů ODS odjel, aniž by si jméno Jany Nagyové zapamatoval, v dalších sedmnácti letech je pak spojilo nejtěsnější pouto, jaké jen může mezi dvěma lidmi být. Sám Petr Nečas ho dnes se svým obvyklým odstupem shrnuje do věty: „Máme spolu vztah a ten vztah je pevný.“ Vezmeme-li v úvahu, že právě spojení s Nagyovou rozmetalo jeho premiérskou kariéru, rozvrátilo rodinu a zničilo pověst pana „čistého“, jsou to slova lásky. A o ní je i následující příběh.

Pro Janu Nagyovou to byl důležitý vzkaz. Hned v prvním novinovém rozhovoru, který Petr Nečas poskytl po své premiérské rezignaci, jí skrze slova o „pevném vztahu“ poslal do cely signál, že s ní dál ve svém životě počítá. Nečasova osudová žena, která v půli červnaskončila po rozsáhlé policejní razii kvůli podezření z vážných zločinů ve vazbě, se tak mohla po mnoha dnech nejistoty opřít i o něco jiného než jen o tři romány, jež si nechala poslat do vězení rodinou. Veřejně poskytované rozhovory byly zároveň až do předminulého týdne, kdy byla Nagyová z vazby propuštěna, jediným možným kanálem, přes nějž mohl Nečas se svojí dnes již bývalou šéfkou dnes již bývalého kabinetu udržovat kontakt.

Protože měla Nagyová policií omezený počet návštěv na minimum z obavy, aby neovlivňovala svědky, skoro nikdo za ní nesměl. Zadrženou ženu tak navštívila pouze její starší dcera. Každý dopis, který Jana Nagyová napsala nebo jí ho někdo poslal, procházel přes přísnou cenzuru. Vzhledem k tomu, že Nečas je v případu své podřízené jedním z důležitých svědků (obvinění unikl jen díky imunitě), nemohli si oni dva bez kontroly policií korespondenci vyměňovat vůbec.

„Zažívám nyní náročnou situaci. Fyzicky i psychicky,“ popsala Nagyová během zadržení svůj stav. Stalo se tak, když ještě během svého pobytu ve vazbě musela přijít svědčit v případu bývalého šéfa rozvědky Karla Randáka (na kterého Nečasem kontrolovaný Úřad vlády loni na podzim podal trestní oznámení za údajné vynesení informace o stotisícových odměnách udělovaných Nagyové premiérem). Před soud zatčená ředitelkapředstoupila znatelně pohublá v temně černém kostýmku a po celou dobu výpovědi se jí viditelně chvěly hlas i ruce.

Podobné rozrušení teď zmítá také Petrem Nečasem. Po odchodu ze Strakovy akademie požádal svého řidiče, aby ho ve vládním superbu – na nějž má i po rezignaci na premiérskou funkci ze zákona na přechodnou dobu nárok – vozil ještě další tři měsíce, protože sám řídit by nyní kvůli „špatnému psychickému stavu nedokázal“. Už tak velký stres pak znásobilo to, že ještě nedávno Nečas ani nevěděl, kam se jít v noci vyspat. Svojí dlouholeté manželce, s níž dva dny před vypuknutím aféry podal žádost o rozvod, totiž přenechal jejich pražský byt a nejpozději dnem své abdikace se musel vystěhovat i z vládního Hrzánského paláce, kde přechodně bydlel.

Na pořízení vlastního bydlení kvůli soudem vyměřeným alimentům ve výši čtyřiceti dvou tisíc korun nemá Nečas do budoucna dostatek prostředků (jeho poslanecký plat je jen o čtrnáct tisíc korun vyšší), takže mu narychlo musela vypomoci až předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová: přidělila mu byt jedna plus jedna v poslanecké ubytovně v Nerudově ulici, jediný volný, který tam v té době byl. Nečas, jenž má na něj jako mimopražský zákonodárce nárok, v něm pak byl po většinu svého času.

Když se zrovna nepřipravuje na výslech policií, tráví expremiér volné chvíle se svými dětmi, především s nejmladší dcerou. Návštěvníci Prahy je tak nedávno mohli potkat, jak o jednom z víkendů společně s japonskými turisty jezdí v zábavním motorovém vláčku po Malé Straně. Sblížení se s Nagyovou, které na svém vrcholu zlomilo Petru Nečasovi vaz, přitom původně nebylo nijak osudové.

Hvězda stoupá vzhůru

Psal se rok 1996, Jana Nagyová zrovna prožívala manželský rozchod, krátce nato jí zemřela matka, která jí pomáhala s výchovou dvou dcer, a ona sama ve složité životní situaci pocítila potřebu zvolnit. Pozice šéfky obchodního oddělení karlovarské sklářské firmy West Bohemia Glass byla totiž pro Nagyovou časově příliš náročná. Proto začala prohlížet inzeráty a rozhodila sítě přes známé, což ji nakonec nasměrovalo do ODS a posléze i k Petru Nečasovi.

Napřed zakotvila v regionální buňce ODS v západočeské metropoli, kde zrovna sháněli asistentku krajskému manažerovi a následně zdejšímu senátorovi Vladimíru Kulhánkovi. „Myslela jsem si, že se budu moci lépe starat o děti a mít pravidelnou pracovní dobu,“ okomentovala Nagyová s odstupem v časopise Týden, když už vedla Nečasovu premiérskou kancelář, svůj start v politice. V tom se každopádně, jak později rovněž přiznala, poněkud zmýlila: práce nejen že neubylo, ale postupně jí začalo s přípravou různých voleb naopak přibývat. Odejít ale už Nagyová nedokázala.

„Upnula se na to, evidentně ji bavilo být středobodem důležitého dění. Našla se v tom,“ vzpomíná její někdejší šéf Vladimír Kulhánek. On i její tehdejší známí Nagyovou popisují jako pracovitou a velmi ambiciózní ženu, která – když přijel někdo z vysoce postavených politiků strany z pražského centra – se rozhodně nedržela v koutě. Většinou se s dotyčným politikem rychle dávala do řeči a takhle nějak se začal rodit také její vztah s Petrem Nečasem. Řadu let byl ale hodně sporadický, vlastně k němu docházelo jen při Nečasových občasných výjezdech do Karlových Varů nebo při náhodných setkáních v Senátu, kam Nagyová s Kulhánkem jezdila na pravidelná měsíční zasedání.

Bližší si Nečas s Nagyovou začali být až po jejím úplném přesunutí i s dcerami nastálo do Prahy v roce 2005, když po konci Kulhánkovy senátorské kariéry vyhrála výběrové řízení na šéfku provozního oddělení celostátní hlavní kanceláře ODS. Podle dobových svědků právě tenkrát puntičkářského Nečase zaujala. Vždy totiž do nejmenších detailů splnila všechny jeho požadavky, od domlouvání cest a setkání s voliči i straníky po celém Česku, které jako místopředseda ODS často musel absolvovat, až po zařizování podkladů k volebním kampaním.

„Měla bystrý úsudek, byla velmi pracovitá, výborná organizátorka. Vždy projevovala velkou loajalitu,“ vysvětlil před časem Respektu premiér Nečas, proč to byla právě ona, koho si ještě s jedním člověkem, svým pozdějším mluvčím Jiřím Sezemským, jako jedinou přivedl ze stranické kanceláře na ministerstvo práce a sociálních věcí ve vládě Mirka Topolánka. Pro Nagyovou byla nová pozice ředitelky ministerského kabinetu jednoznačným povýšením.

Kanceláře měli vedle sebe a byla to od této chvíle právě ona, kdo mu byl nejblíže. Po skončení ministerského angažmá Nečas, který měl v politice pověst extrémně nedůvěřivého muže, na Nagyové vyzdvihoval především její „diskrétnost“ a zdůrazňoval, že z jeho politického zákulisí díky ní nikdy neunikla žádná citlivá informace, která by ho poškodila. Stejně jako byla ona důležitá pro Nečase, byl zase Nečas důležitý pro Janu Nagyovou. Šťastná hvězda dlouholetého „muže číslo 2“ totiž v politice stoupala, a když se Nečas stal ministerským předsedou, otevřela se i před jeho dlouholetou tajemnicí cesta k velké kariéře a vlivu.

Dvakrát smažák, jednou salát

Už na ministerstvu práce přitom Jana Nagyová vystupovala jako člověk, který si rychle zvyká na moc. Svoji důležitost dávala v případě nesouhlasu najevo zvyšováním hlasu nebo boucháním dveří. Po svých podřízených chtěla, aby jí psali diplomovou práci, řidiče ministerských limuzín peskovala za špatně umytá auta. Potřeba dávat podřízeným najevo svoji převahu se pak u Nagyové naplno rozvinula s příchodem na Úřad vlády. A to do těch nejmenších podrobností.

Když například v průběhu loňského roku trávila šéfka premiérova kabinetu několik dní volna ve svém bytě v pražských Modřanech, dostala chuť na smažený sýr. Zavolala proto podle informací Respektu na protokol svého úřadu, ať vzkážou kuchaři, aby jí ho připravil a nechal poslat služebním autem. Když jí ho řidič dovezl, Nagyová na sýr sáhla a rozčílila se, že cestou vystydl. Řidiče proto poslala zpět do kuchyně se vzkazem, ať jí obalí nový sýr, a to jen do těstíčka, s tím, že si ho pak doma upeče sama. Ani napodruhé však nebyla spokojená. Sýr byl sice tentokrát nachystaný podle jejích představ, úřednice si však při jeho přebírání vzpomněla, že by k němu byl ještě dobrý salát. Vládní limuzína proto stejnou cestu absolvovala ještě potřetí.

Podobné požadavky se u Nagyové opakovaly často. Protože měla zálibu v jídle, nechávala si posílat pro večeře do drahých restaurací nebo podřízeným dávala venčit své psy. Několik mimopražských úředníků – jako třeba vládního protidrogového koordinátora Jindřicha Vobořila –, kteří podobně jako ona bydleli ve vládním Hrzánském paláci (po příchodu na Úřad vlády se do něj kvůli rekonstrukci bytu přestěhovala a pak už zde zůstala), nutila při nočních nedělních příjezdech z jejich domovů nosit v ruce cestovní kufry, aby jejich kolečka před hrzánskou rezidencí nedrncala na venkovních kostkách a nerušila ji.

Právě kvůli podobnému chování jí podřízení na Úřadu vlády začali nelichotivě přezdívat „carevna“ s odkazem na její nejrůznější vrtochy doprovázené častými proměnami nálad. A rovněž na předváděný okázalý životní styl (svůj byt v Hrzánském paláci nechala vybavit drahým italským nábytkem). S těmi, kteří se jejímu jednání nepodvolili, se dokázala rychle a nekompromisně rozejít. Za tři roky se tak u ní vystřídalo šest sekretářek, čtyři mluvčí, u premiéra další tři sekretářky a někteří další dlouholetí úředníci. Většina zaměstnanců Úřadu vlády se nicméně Nagyové podřídila bez výhrad.

S odstupem to nyní vysvětlují obavou o ztrátu zaměstnání, což pro některé (jako třeba pro šéfa Úřadu vlády Lubomíra Poula, jenž měl vysokou hypotéku na nový dům splácenou ze svého vysokého platu) představovalo vážný existenční problém. Takže i když Poul s Nagyovou nesouhlasil a ze schůzek s ní chodil zpocený a s roztřeseným hlasem, nikdy, ačkoli byl formálně její nadřízený, vůči ní razantněji nevystoupil. Souhlasil s vyhazovem jinýcha svým mlčením pokrýval také ředitelčiny excesy. Nic z toho by však každopádně nebylo možné, kdyby včas zasáhl premiér Nečas. Jenže právě k tomu nikdy nedošlo.

Řídíme stát, nevstupovat

Premiérova neochota řešit nejrůznější výstřelky Nagyové vyplývala z toho, že jí jediné dlouhodobě věřil, a když se o ní dozvěděl nějaké kritické informace, byla to právě ona, koho požádal, aby mu věczasadila do kontextu. Premiér, jehož oblíbený vtip pro úzký kroužek známých byla otřepaná anekdota „to, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mně nejdou“, pak v souvislosti s vysvětlením své ředitelky často propadal různým spikleneckým teoriím: za stížnostmi totiž podle Nagyové byli buď kmotři, nebo vnitrostraničtí oponenti usilující sprostými pomluvami o to rozhádat jej s nejbližším a nejloajálnějším člověkem.

Místo aby zjišťoval, jestli to tak skutečně je, Nečas tento pohled automaticky přebíral. A tím, že čím dál méně komunikoval s dalšími lidmi ze svého sekretariátu (se svým desetičlenným týmem poradců celou dobu komunikoval jen písemně, otázky se omezovaly čistě na podobu jednotlivých zákonů a kladl je pouze on), se sám připravoval o možnost vidět realitu i skrze pohled dalších aktérů. Nagyová přitom dělala vše pro to, aby od nich Nečase izolovala a vytvořila kolem něj hradbu vůči jiným pohledům, než nabízela ona.

Jedno z jejích prvních rozhodnutí po příchodu na Úřad vlády bylo, že změnila zasedací pořádek v kanceláři premiéra tak, aby jejich místnosti byly přímo propojeny a oni k sobě mohli kdykoli chodit bez vědomí sekretářek a dalších lidí. Nad vnější vstup do spojených pracoven pak Nagyová nechala namontovat červená světla „Nevstupovat“. To vše Nečas odsouhlasil, zároveň Nagyovou pověřil, aby mu sjednávala většinu schůzek a rozhodovala tak, kdo se s ním bude moci setkat a kdo ne.

Nagyová k Nečasovi pouštěla minimum návštěv (i ministři ODS museli jednat přímo s ní), většinou se s každým sešla sama a podle svého uvážení pak premiérovi tlumočila obsah hovorů. Premiér opět nic nenamítal, naopak – šel ještě dál. Přestože musel mít živě před očima obraz svých dvou předchůdců, kteří přestali zvládat administrování státu, když si rozbili své rodiny, začal vědomě směřovat ke stejnému karambolu. Klíčovou roli v tom samozřejmě sehrála opět právě Nagyová.

Nebýt sám

Dlouho vypadalo vše bezproblémově. I v premiérské funkci chodil Petr Nečas dál jako „vzorný otec“ večer domů, ve skutečnosti však více než dvacetiletý vztah s vystudovanou učitelkou Radkou začínal skřípat. Respekt v posledních třech týdnech opakovaně mluvil s lidmi z okruhu Nečasovy rodiny a známých, kteří pod podmínkou anonymity popisují odcizování manželů Nečasových. Náročná funkce premiéra provázená řadou střetů postupně zcela pohltila veškerou Nečasovu energii. Tím, že nesportoval a měl špatnou životosprávu, se domů den co den vracel naprosto vyčerpaný.

Takže v momentě, kdy si chtěla jeho žena začít povídat, Petr Nečas to odmítal, protože potřeboval alespoň na chvíli úplně vypnout. Když už pak ze sebe přece jen vydoloval zbytky energie k rozhovoru, zjistil, že si vlastně s manželkou nemá moc co říct. Zatímco totiž chtěl Nečas rozebírat aktuální politické problémy, kterými žil, Radku Nečasovou to moc nezajímalo. Posledních patnáct let totiž strávila v domácnosti výchovou jejich čtyř dětí, které byly středobodem jejího světa. Nečas sice své děti miloval a měl s nimi a stále má skvělý vztah, řeč ho ale vždy sváděla od rozebírání domácího života k řešení jeho každodenní premiérské agendy. Jiné zájmy mezi manželi prohlubovaly nepochopení, které hlavně Nečas neměl kvůli své absolutní vytíženosti čas řešit. A později se o to už ani nesnažil. Jeho žena s ním sice chtěla chodit na kulturní akce nebo jezdit na některé zahraniční cesty, jako k papeži do Vatikánu, Nečas však neměl zájem a vzal raději Nagyovou.

Radka Nečasová tak mezi svými známými začala někdy v průběhu loňského roku mluvit o „velké osamocenosti“ a podobně to bezpochyby cítil i premiér. Ten ale čím dál častěji poptávané pochopení a pocit jistoty a bezpečí nalézal v osobní přítomnosti své tajemnice. Zatímco on byl naprostý introvert, z Nagyové vždy sršela síla a energie, kterou se nabíjel. Zároveň ho ale stále více svíralo velké trauma kvůli možnému rozvodu a jeho dopadu na dvě ještě neplnoleté děti. Navenek se to projevovalo efektem známým už z dob premiérského rozvodu Mirka Topolánka: ve tváři dříve uvolněného a usměvavého politika se nezřídka objevoval nasupený, ztrhaný výraz muže, který je věčně ve stresu a ve střehu.

Faktem je, že Nečas si dával mnohem větší pozor než jeho předchůdci, aby se na jeho poměr nepřišlo. Mimo jiné proto, že potvrzení nemanželského vztahu mohlo právě jeho – hluboce věřícího katolíka, který na morálku a rodinné hodnoty kladl vždy ve svých projevech velký důraz – kompromitovat mnohem více než koho jiného. S Nagyovou se proto začal scházet potají v Hrzánském paláci, do jehož útrob ho vždy zavezla limuzína, aniž by to mohl kdokoli postřehnout. I on, podobně jako ona, zde měl vládní byt.

 Co přesně vzorného Petra Nečase tak okouzlilo na jeho tajemnici, že kvůli ní zničil své manželství, není úplně jasné. V kuloárech se sice nejčastěji spekuluje o Nečasově osudovém vzplanutí, díky němuž v sobě objevil nečekanou mužnost, přesně to ale nikdo netuší. „Nevím,“ odpovídá dlouholetý politik, rovněž katolík a Nečasův politický spojenec Marek Benda na otázku, co je ve vrcholné politice tak zničujícího, že kvůli tomu zdejší premiéři opakovaně nedokážou zvládnout své vztahy, což pak má zásadní dopad na řízení celé země.

Podle psychologů každopádně politika vytváří prostředí, jež krachům manželských vztahů nahrává, protože jde o náročnou práci, svět tvrdé soutěže o moc a funkce představující zkoušku pro nejednu fungující rodinu. Vrcholný politik se rázem ocitá mimo svoje přirozené teritorium, kde ho mnohdy obklopují jen nepřátelé nebo servilní přisluhovači. „Společné zážitky začíná mít se straníky, poradci a asistentkami a na péči o původní vztah nezbývá čas a mentální síla,“ vysvětlila před časem v Respektu Jitka Douchová z pražské Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. „Udržet si fungující rodinu je pak pro politika ve vyšší funkci extrémně těžké.“ O to víc v případě, kdy na sebe narazí dvě nevyrovnané osobnosti, jako to bylo u Nečase a Nagyové.

Noční přemítání

Tu osudovou středeční noc byl ministr spravedlnosti Pavel Blažek už hodinu ve svém pražském bytě. Chtěl si právě pustit noční zprávy a dát si po večerním jednání kabinetu sklenici piva, když na jeho mobilu náhle píplo jméno Petra Nečase. Věta, kterou vzápětí z jeho úst uslyšel, Blažka pořádně zaskočila. „Zadrželi Janu, je to vážné, hned přijeď,“ řekl mu premiér. Blažek, netušící, co se děje, začal narychlo shánět svého řidiče, jehož mezitím poslal domů.

V tu chvíli už byla Jana Nagyová dvě hodiny vyslýchaná policií. Detektivové Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu si pro ni přišli do jejího modřanského bytu, měla zrovna týden dovolenou a náhodou zde byla. Nagyová jim nejdříve nechtěla otevřít, udělala to až na třetí výzvu. Do bytu se z večerní vycházky vracela ještě její mladší dcera, která pakzavolala zprávu o zatčení matky premiérovi (policisté ji už nepustili dovnitř). Ten vzápětí na svůj úřad povolal zástupce silových rezortů, kromě ministra Blažka ještě šéfa vnitra Jana Kubiceho a policejního prezidenta Martina Červíčka. Mezitím se na Úřad vlády objednal dozorující vrchní státní zástupce Ivo Ištvan s tím, že potřebuje s premiérem něco důležitého projednat.

„Pět minut poté, co jsem u premiéra dosedl, se ozvalo ťukání na jeho dveře a vešel do nich šéf ÚOOZ Robert Šlachta a pan Ištvan,“ vzpomíná s odstupem dnes již bývalý ministr Blažek. Oba ministři i policejní prezident po většinu času mlčeli, mlčel také premiér. Šlachta Nečasovi vysvětlil, že policie podezřívá Janu Nagyovou ze sledování jeho manželky tajnou službou (jejím motivem, podle přesvědčení policie, byla sháňka po kompromitujících informacích, kterými milenka chtěla premiéra přimět k rychlejšímu rozvodu) a z uplácení tří poslanců ODS, aby nenaplnili svoji výhrůžku položit neschválením zákonů Nečasovu vládu.

Podle přítomných svědků byl premiér informacemi viditelně zaskočen, nicméně když se loučil se Šlachtou, sdělil mu: „Dělejte svou práci.“ Hned poté vstoupilo do Úřadu vlády policejní komando (zapečetilo kancelář Nagyové a zabavilo některé dokumenty) a během dalších dvaceti čtyř hodin zasáhlo v různých místech země na čtyři sta policistů (opět zabavovali dokumenty a prováděli řadu domovních prohlídek; součástí policejní razie bylo totiž i sevření smyčky kolem tzv. kmotrů, které detektivové podezřívali z různých nelegálních aktivit v souvislosti s politikou, nikoli ovšem s premiérem).

Největší policejní zásah ve vrcholných sférách zdejší politiky tak vstoupil do rozhodující fáze. A do rozhodující fáze vstoupila i vrcholná kariéra Petra Nečase. Poté co od něj detektivové odešli, ještě chvíli seděl s dalšími účastníky schůzky. V nočním, osobněji laděném rozhovoru zalitoval, že kvůli němu skončila Nagyová ve vazbě (měl ji pověřit domlouváním trafik). Kolem čtvrté hodiny ráno se s přítomnými rozloučil a zůstal ve své pracovně sám.

Ráno pak jen řekl sekretářkám, ať za ním nikoho nepouštějí, a pokračoval v osamělém přemítání. Jeho šéfporadce Tomáš Vrbík a dlouholetý spolupracovník Jiří Sezemský, kteří na úřad přispěchali, jakmile se o událostech dozvěděli z internetu, se za ním do kanceláře dostali až zkraje odpoledne (následně se k nim připojil i vládní mluvčí Jan Hrubeš). Tehdy si je a několik dalších spolupracovníků pozval k rychlé poradě, zda na nastalou situaci reagovat tiskovým prohlášením, nebo veřejným vystoupením. Působil údajně unaveně a nevyspale, žádné emoce však nedával najevo.

Když potom začaly unikat na veřejnost přesnější informace, z čeho je Jana Nagyová obviněná, svolal Nečas narychlo poslance své strany, omluvil se jim za politické komplikacea začal jim vysvětlovat, že on sám se ničeho nelegálního nedopustil. Z jednání přitom co chvíli odbíhal na desítky minut za dveře, odkud volal svým dětem a vysvětloval jim, že o sledování jejich matky nic nevěděl a nemá s ním nic společného. „Mluvil emotivně, pořád se omlouval a litoval, co se stalo,“ popisuje jeden z poslanců ODS, kteří část Nečasova hovoru slyšeli. Čtyři dny nato Nečas rezignoval na post českého premiéra.

Jeho postoj k událostem je stále stejný: o tom, že jeho milenka nechala sledovat jeho ženu tajnou službou, neměl nejmenší tušení, ale nevnímá to nijak fatálně, je to prý vlastně jen trochu zbytečná „služební horlivost“. (Nagyová totiž vykládá svůj krok jako snahu Radku Nečasovou chránit před nějakým blíže neurčeným ohrožením.) Stejně tak Nečas odmítá jakoukoli trestnost obchodu s rebelujícími poslanci, kteří výměnou za nepodtržení jeho kabinetu dostali teplá místa ve státní správě. To premiér označuje za netrestatelnou politickou operaci, kterou navíc Nagyová jen vykonávala z jeho pověření. A minimálně v části týkající se korupčních trafik už dala justice Nečasovi za pravdu, když Nejvyšší soud zastavil stíhání bývalých poslanců jako nezákonné a propustil je z vazby. Na svobodu šla krátce po nich i Nagyová, tu však policie stíhá dál.

Urovnat si život

Poté co v budově Úřadu vlády předal klíč ke korunovačním klenotům, vystoupil Petr Nečas na své vůbec poslední premiérské tiskové konferenci. „Je to místo, kde je člověk opravdu sám,“ svěřil se vedle stojícímu nástupci Jiřímu Rusnokovi a chvíli poté opustil Strakovu akademii, v níž strávil poslední tři roky svého života.

O půl hodiny později zastavuje Nečasův řidič před parlamentem. Expremiér vynáší z auta různé dokumenty a složky zákonů, které byly za jeho vlády přijaty. Limuzína odjíždí, Nečas sbírá ze země složky a naplněné tašky a snaží se je všechny pobrat. Na chvíli stojí na ulici zcela sám. Když spatří o kus dál čekajícího novináře, popojde ke dveřím do parlamentu, aby se vyhnul rozhovoru. Dveře se mu však s plnou náručí papírů otevírají těžko a tak, ještě než se svižným krokem dostane ke vstupním turniketům, za něž nikdo jiný než politici nesmí, je prostor na položení jednoho dotazu.

„Posledních jednadvacet let jste nedělal nic než politiku, myslíte, že se do ní ještě vrátíte?“ Nečas mezitím s pípnutím odblokoval turniket a proběhl jeho čelistmi do bezpečí. „Na to teď vůbec nemyslím,“ odpovídá už z parlamentní nedotknutelné zóny. Svým známým se pak v této souvislosti svěřil, že prioritou je pro něj nejdříve očistit své jméno a urovnat si osobní život. S téměř bývalou manželkou Radkou v něm ale moc nepočítá. Po propuštění Jany Nagyové na ni Petr Nečas čekal před vazební věznicí. Expremiér a jeho bývalá ředitelka se krátce objali, políbili a poté spolu odjeli pryč.