Proč se lidé chovají nelidsky? Možná banální otázka, byť s dráždivou, lehce protilogickou přesmyčkou. A v knihách Arendtové, Leviho, Solženicyna, Améryho nebo Herlinga-Grudzińského navíc zdánlivě stokrát položená i zodpovězená. Nicolas Grimaldi, pařížský profesor filozofie a výsostný esejista, autor desítek knih na téma touhy, času, svobody nebo osamění, si ale povšiml jednoho: Levi či Solženicyn nám dokonale popisují, do těch nejtrýznivějších detailů, jak nelidští lidé umějí být; Arendtová se pokusila nahlédnout, co pachatelé těch nejfantasknějších nelidskostí cítí (zpravidla nic zvláštního), ale přímou odpověď na otázku po nelidskosti přesto ani jeden z nich nedává. Jak to dokážeme, být nelidští? Od které chvíle jsme nelidskosti schopni? Víme velmi dobře, jaké to je, když lidé vkročí do prostoru nelidskosti, co však vede jejich první krok?
Svoji úvahu Grimaldi staví na dvou zdrojích. Vcelku překvapivě na zprávách o brutálním potlačení lidového povstání ve Vendée (proti stále více se zvrhávající Velké francouzské revoluci) a o poznání méně překvapivě na svědectví holocaustu. Nepodléhá ale tak častému patosu vnějších pozorovatelů šoa, který ze sítě likvidačních táborů a gulagů činí pomalu jiný, paralelní svět. Ne, holocaust nebyla „jiná“ událost, říká Grimaldi. Bylo to pokračování nelidskosti již známé, ovšem v neviděném měřítku a ve zvrhle „čistých, laboratorních podmínkách“ (čímž z trochu jiného pohledu opakuje Baumanovu tezi o holocaustu jako nikoli excesu, ale důsledku modernity). Abychom byli nelidští, nesmíme v žádném případě zbavit lidskosti sami sebe.
Právě naopak, nelidsky se můžeme chovat pouze tehdy, když svoji domnělou lidskost umocníme – tím, že jí zbavíme své bližní. Můžeme se cítit navýsost jako lidé, naopak v kontrastu s těmi, kterým lidskost upíráme. Nelidsky se mohou chovat pouze lidé: k bytostem, které považují za ne-lidi. Taková je Grimaldiho hypotéza, kterou představí na počátku knihy a pak ji obhajuje, rozvádí, dokládá, upřesňuje.
Grimaldi je zkušený autor ve volbě slov a řečnických i stylistických figur, v Nelidskosti však své úvahy možná zbytečně klikatí a často se vrací k již vyřčenému a vysvětlenému. Větší přímost by eseji neškodila. Přesto však pomalu a jistě postupuje k nejcennějšímu poznatku, nebo spíš otázce celé knihy. Na základě čeho je možné upřít jinému lidskost? Existují nějaká daná kritéria, která to dovolují? A kde končí a proč? Je to víra? Národnost? Vzdělání? Adresa? Velikost bot? Poslední příklad není překlep. Jak totiž Grimaldi svoji hypotézu dovádí do logického závěru, dochází k nevyhnutelnému: lidskost můžeme upřít kaž-
dému, kdo je jiný. Jiný než my sami, a tedy: každému. Lidskost není vrozená, lidskost je naše představa, k níž směřujeme. A kdo směřuje jinam, nesměřuje logicky níž?
Například když na posledních stránkách knihy popisuje umělecké spory o vkus – Breton podle něj nepovažoval za stejně lidské, jako byl on sám, všechny čtenáře Platona, Balzaca nebo Valéryho. A pro Cézanna se stejně tak z lidství vylučovali všichni, kdo Gauguina považovali za malíře. Neboť vkus, to je otázka mravů. A mravy, to je způsob žití. A způsob žití, to je hranice mezi lidským a méně lidským (v logice věci rozuměj: nelidským). Taková je souvislost mezi zvěrstvy války a salonními hádkami.
Přitažené za vlasy? Možná. Asi jen každý jednotlivý čtenář se musí rozhodnout, jestli se Grimaldi bezděčně nechytil do své vlastní pasti hyperlogiky a odmítl opustit hypotézu, která se ukázala být neživotaschopná, anebo zda sice v krajnostech, ale správně nepopsal nejhlubší zdroj vší lidské nelidskosti. Ta nespočívá v extrémních okolnostech válek a totálních institucí, nýbrž v nevyhnutelné a v jádru lidské neschopnosti přijmout jinakost jiných, kteří nás otravují, štvou, znechucují a rozzuřují svým vyznáním, svou podobou, svým vkusem, svým stylem – tím, že jsou lidmi jinak než my.
Teprve přijmeme-li druhou možnost, dostává smysl celá poslední část knihy. Sama o sobě působí jako banální obhajoba tolerance a snášenlivosti, jakási trochu rafinovanější osvětová kampaň Spojených národů. Lidští jsme tehdy, říká Grimaldi, když z lidství nevylučujeme nikoho jiného, když přijmeme jejich nesnesitelnou jinakost. Čehož, jak dokládá všemi stránkami předtím, nejsme ze své vlastní podstaty schopni. Co Grimaldi navrhuje, je sisyfovská práce ve věci lidskosti. Lidský není ten, kdo svou lidskost pěstuje. Lidský je ten, kdo se svou neodpáratelnou nelidskostí marně, ale přesto bez ustání zápasí.
Nicolas Grimaldi: Nelidskost
Přeložila Helena Beguivinová, Academia, 128 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
