Ať už Jaroslav Rudiš píše a předčítá o čemkoli, vždy je z toho cítit jedna věc: jak chce být cool. Zábavný, efektní, stále s prstem na tepu doby, dotýkat se vážných témat, ale zároveň nenudit. Platí to i pro jeho novinku Národní třída, literární zpověď zkrachovalce přezdívaného Vandam žijícího na jednom pražském sídlišti.
Rudiš je zručný stylista a dobrý pozorovatel; je výstižný a umí zachytit hovorový jazyk, zároveň evidentně nechce čtenáře přetěžovat. Jeho prózy jsou nadupané dějem a humorem, ale jejich výpověď končí tam, kde se začínají nořit do větší hloubky. Ať už píše o Německu nebo Česku, o vrstevnících, rockerech či ztracených existencích, tím, ke komu se nakonec stočí čtenářova pozornost, nejsou literární hrdinové, ale autor, který je stvořil. Ten, který chrlí historky, jazykové hříčky a hlášky, jež můžeme opakovat a šířit jako virál ke slávě jeho i své vlastní.
Poučit o životě
V minulé knize Konec punku v Helsinkách se zdálo, že Rudiš stojí na rozcestí. Kniha proplétající několik stylových i časových rovin nabídla na jedné straně příběh stárnoucího východního Němce Oleho, někdejšího punkera ze skupiny Automat, jemuž zamíchala životem Stasi a celý východní blok. Dnes znavený muž středního věku pozoruje život ze svého baru a obsluhuje podobné ztracence v blíže neurčeném východoněmeckém městě, do kterého se zažrala historie a dnes se do něj zakusuje kapitalismus.
Protipólem této linie vyprávěné zklidněným tónem ve třetí osobě byla sedmnáctiletá punkerka Nancy ze severomoravského Jeseníka. Skrze její deníkové zápisy, chrlené bez interpunkce a zahlcené germanismy, jsme sledovali rok života v šedém komunistickém městě s duchy sudetské historie. Kdo sázel na to, že se tím Rudiš „vybouřil“, bude novinkou Národní třída překvapen.
Kdo čekal, že se autor už „vybouřil“, bude novinkou překvapen.
Nabušený Vandam má přezdívku podle Jeana-Clauda van Damma a jeho životní styl je stejně up-todate jako videokazety, na kterých filmy s někdejší akční hvězdou sleduje. Dny tráví natíráním střech na sídlišti, kde vyrostl, večery pak s podobnými kumpány v místní hospodě zvané Severka. Je plný agrese a nenávisti, kdykoli připravený k boji proti jednotlivcům i nepřátelskému světu. Neustálé puzení k akci vysvětluje tím, že ostatní „srovnává“ do latě a rozdáváním ran je – jak říká – poučuje o životě.
Když mám problém
Útlá kniha je takřka výhradně jeho monologem, v němž čtenáře (a svého syna) seznamuje se svou filozofií, k jejímž základům patří nikdy se nelitovat, dělat spoustu kliků a dát všem pokoj do té doby, dokud se chovají tak, jak si představuje.
„Ne, já fakt nejsem žádnej nácek. Všem měřim stejně. Mně nevaděj bezdomáči, když nedělaj bordel. Mně nevaděj ciginy, když nedělaj bordel. Mně nevaděj pankáči, když nedělaj bordel. Mně nevaděj úkáčka, když nedělaj bordel. Mně nevaděj smažky, když nedělaj bordel. Mně nevaděj socky, když nedělaj bordel. Mně nevaděj žádný lidi, když nedělaj bordel. Já s nima nemám problém. Ale když bordel dělaj, tak s nima malej problém mám. A du si to s nima vyřikat. Já mám rád slušnost a pořádek. Pořádek musí bejt,“ chrlí své pravdy a nedává prostor k námitkám. Spíše politováníhodný Vandam bez šance na únik se pak objevuje ve vzpomínkách na rodinnou historii, kde hraje prim prázdnota sídlištního socialismu. Nedělní knedlíkové obědy, otec-alkoholik rozežíraný rakovinou, matka, jež zakončila život běháním po slevách, bratr, který se z veksláka vypracoval na úspěšného manažera a skončil ve vile na druhé straně lesa, jenž začíná za paneláky.
Kdyby Rudiš pracoval s těmito prvky, vznikl by možná trochu schematický, ale barvitý portrét příslušníka pracující třídy, nebo spíše toho, čemu se v Americe říká white trash – bílý odpad. Jenomže to mu nestačilo. A tak se někdejší feťák, který seděl za vaření drog, stává znalcem germánské historie a mytologie, sám sebe vidí jako věčného válečníka a pokračovatele římských legií, dumá o údělu Čechů i sjednocené Evropě, o válkách, jež nikdy neskončí, protože v sobě máme nutkání k boji, a navíc cítí, jak se sídliště apokalypticky propadá do bažin, na kterých bylo kdysi vystavěno. A to tu ještě nepadlo, že Vandam byl paradoxní roznětkou sametové revoluce na Národní třídě, jež ho nakonec odsunula na periferii současného světa.
Český Palahniuk?
Je těžké kritizovat tyto atributy Rudišových próz a nebýt přitom za staromilce a suchara – ostatně na Aktuálně.cz byl v souvislosti s novinkou pasován Borisem Hokrem takřka na českého Chucka Palahniuka. K tomu však jeho prózám chybí podstatná věc. Americký autor (Klub rváčů,Program pro přeživší) sice vytváří „smutné grotesky“, odkazuje na popkulturu, má rád efekty, deformuje jazyk, dává k lepšímu historky a pořádá orgie hnusu. Ale jeho rozklad řeči a stylu je vždy také diagnózou současného světa. Rudiš možná v Národní třídě vycítil sílící nervozitu a agresi doby, ovšem nikdy čtenáře nenutí skutečně překročit hranici nepříjemnosti.
Možná by i chtěl vyslovit něco zásadního o současném světě, ale spíš ho paroduje. Jeho literární jazyk neodkazuje dál než k nápodobě vandamovštiny a svérázné názory jeho hrdiny spíše vybízejí k pobavenému úsměšku nad podobnými exoty. Přestože se čtenář občas nepříjemně kroutí při popisu Vandamových bitek a hlásání pofidérních názorů, nakonec ho nic nenutí do přemýšlení, nakolik je Vandam obrazem dnešního Česka, jestli jeho příběh náhodou nevypovídá o něm samotném, nebo zda s jeho temnou povahou občas dokonce nesouzní.
Možná by Rudišovi opravdu vyhovovalo jiné médium – rocková hudba nebo komiks. Tedy žánry, které snesou mnohem větší míru stylizace a efektu. Ostatně Národní třída byla nejprve docela úspěšnou divadelní inscenací. A na jevišti asi měla zůstat.
Ale třeba je Rudiš průkopníkem vlastního žánru – mixu recitace beatnické poezie a pojízdné literární show. Není od věci, jak často pořádá doma i za hranicemi autorská čtení a jak často ho provázejí hudebníci. Ostatně už ze své prvotiny Nebe pod Berlínem kdysi předčítal na Světě knihy tak vehementně, až ho přišli od sousedních stánků poprosit, aby se trochu přestal předvádět.
Jaroslav Rudiš: Národní třída
Labyrint, 152 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].